O tomhle už jsem chtěl napsat déle, ale trochu jsem si třídil myšlenky, co všechno vlastně napsat, pak jsem na to zapomněl, potom se mi nechtělo, ale teď když jsem jel autem, tak jsem o tom přemýšlel a nakonec se odhodlávám to napsat (i když pode mnou řve bar a těžko se přemýšlí). Co všechno pro mne znamená Olympiáda a pasivní sportování se pokusím shrnout do několika bodů, snad na nic nezapomenu.
1) Svoboda... Především pro mne Olympijské hry znamenají svobodu. Přijedete, soutěžíte, fanoušci fandí, prostě jedete, jak se vám chce. A je jedno, jestli je fanoušek odkudkoli, může se tam vyjádřit, jak chce, ať už na samotných Hrách, tak i doma nebo v hospodě. Kromě fandění je ale i samotný sport především o té svobodě. Jdete si zaběhat? Běžte, uvolníte se, nebudete ničím svázaní, budete svobodní, budete volní. A platí to pro jakýkoli sport. Nemusíte se moc soustředit, ale když do toho jdete naplno, stojí to za to. Prostě si jedete to svoje, nikdo vám neříká, jak máte sportovat, prostě sportujete. A stejně tak fandíte. Nikdo vám neříká, jak máte fandit, prostě fandíte a emočně se vyjadřujete, jak sami uznáte za vhodné, to je na tom to krásné. Sport je svoboda a radost, fandění je o tom samém.
2) Jednota... Nevím, jak bych to pojmenoval lépe. Olympijské hry jsou (jak to řekl pan Dusík při Slavnostním zakončení Her v Soči) snad nejuniverzálnějším setkáním lidstva. Několik miliard se kouká na přenos zahájení i ukončení Her. Na samotnou Olympiádu letos přijeli sportovci z 88 zemí, to je neuvěřitelné číslo. Je jedno, jestli jsou z Afriky, Ameriky, nebo Evropy, prostě tam jsou, všichni pokupě, v rámci fair play spolu soutěží, ale jsou v té vesnici spolu. Je jedno, jestli dělají curling, nebo biatlon. Prostě jsou tam pokupě, skvěle se baví a užívají si to. Stejně tak fanoušci. Je jedno, jestli jsou chudí, bohatí, černí, nebo bílí, fandí všichni bez rozdílu. A nejúžasnější je, že správný fanoušek nefandí jen tomu svému sportovci, ale i tomu, který si to zaslouží (celosvětová ikona Usain Bolt je toho důkazem, na ZOH to pro mne byl pak Bjoerndalen). Prostě je to jedno, všichni fandí. A sport i fandění lidi spojuje.
3) Radost... Ve sportovních událostech není špatných zpráv. Týmy a hráči hrají, vyhrávají a prohrávají. Ale že prohráli? No co? Příště vyhrají, to pro mne není špatná zpráva. Prostě jezdili, my jim fandili, bylo to krásný. Když se vyhraje, radujeme se. Už jen to, že na té Olympiádě ty sportovce máme, je úspěch, paráda, veselíme se, máme radost. Prostě si to užíváme.
4) Odpočinek... Sport je o relaxu, oddychnutí si od okolních událostí a těžkostí života. Není to únik nebo útěk, je to odpočinek. Jdeme si zasportovat, uvolníme se, stres z nás spadne. Fandíme, uvolníme se, stres z nás spadne. U sportu nepotřebujete přemýšlet, ale o tom to není. Je to o těch emocích. Je to o tom, že ze sebe dostáváme energii a tou radostí ji zase načerpáváme, ale přitom prostě nepotřebujeme vnímat veškeré starosti osobní, pracovní ani celosvětové. Prostě sport i fandění, to je odpočinek.
5) Hrdost a čest... To se v našich končinách bohužel moc nenosí... Ale mělo by. Sport je jedním z mála odvětví (ne-li jediným odvětvím), při čem je většina Čechů hrdá na to, že jsou Češi. To je škoda, ale buďme rádi, že alespoň při něčem. Každý Čech fandí svým sportovcům, všichni se radují z śpěchů svých sportovců a všichni jim přejí štěstí a úspěch. Všichni fandí a fandí hrdě. Pro sportovce je naopak čest sportovat za zem, v níž se narodili. Ukázat světu, že v takovéhle malé zemičce se rodí sportovní talenty, ukázat světu, že tahle malá zemička tady je a bojuje o medaile. Je čest být sportovcem reprezentující svoji zem na tomto obrovském sportovním svátku. Buďme rádi, že ten sport tady máme a můžeme stále vysílat kvalitní a úžasné reprezentanty na Hry.
Nevím, co víc bych k tomu všemu dodal. Určitě jsem něco opomenul. Protože ani nejde vyjádřit úplně všechno. Pro mne je Olympiáda tohle všechno, ale především je to jedinečná událost, která spojuje lidi různých národností, z různých poměrů, různých vyznání, různého všeho. Na olympiádě na žádných rozdílech nezáleží. Jde jen o to, jestli fandíš, nebo nefandíš. A někdy ani o to nejde. Jde o tu svobodu vyjádření ve sportu i ve fandění, jde o tu radost z účasti a úspěchu. Jde o setkání. A přitom v tom sportu ve skutečnosti nejde o nic. :-) A to je prostě krása. Nejde o nic, ale přitom jde o všechno. :-)
(Je to moc dlouhý, už se mi to v tuhle hodinu nechtělo po sobě číst. :-D)
Žádné komentáře:
Okomentovat