O dětech...

Děti nechci... Zatím... Jednou určitě, zatím prosím nikoli... Každopádně, když jezdíte každý den městskou hromadnou dopravou, přepravuje se s vámi spousta lidí různého pohlaví, vyznání, rasy, věku atd. A přepravují se s vámi i děti. Je opravdu velmi zábavné pozorovat všechny ti lidi. Když jedete ráno na sedmou,  nebo osmou, všichni jsou rozespalí, znechucení, nemluvní a je jich kolem vás hodně. Když jedete mimo špičku uprostřed dne, jede jich málo, ale o trochu příjemněji působí a atmosféra je mírně volnější. Když jedete odpoledne, jsou často lidé rozjaření, hodně povídaví, že už jdou z práce, či ze školy domů. A když jedete v noci, lidé jsou opilí. V kterýkoli den v týdnu. Případně jsou smutní, nebo zamyšlení, občas to působí trochu depresivně. Ale děti? Děti jsou v každou denní dobu stejní. Upovídané, zpívající, koukající, studující a pozorující. Nejvíce mne na nich baví, jak se všemu diví, nebo vše zkoumají a na všechno se ptají. Že je rozveselí i ta nejmenší blbůstka a pro dospělé samozřejmost jako například otáčivý kloub tramvaje. Už jen to, že se to vlastně jako hejbe, přeci je to strašně hustý. Děti si všímají v podstatě všeho, co dospělí považují za samozřejmost. Myslím, že každý vědec /i sociolog, nebo spíš hlavně sociolog/ by měl ve skutečnosti být dítětem a pozastavovat se i nad těmi nejobyčejnějšími věcmi, protože mu to přinese úplně nový pohled na skutečnost, kterou považoval za skutečnost.

Mám připraveno několik dalších témat, o kterých chci psát. A spoustu témat, které mne rozčílí, či pobaví každým dnem, ale to bych asi nedělal nic jiného, než jen psal blog...

No, to je málo...

Existence, život v Praze, podnikatelské plány, zvědavost, zkušenost a další osobní faktory... Všechno tohle mne donutilo najít si práci. Ne donutilo. Kdybych si jí najít nechtěl, asi bych jí ani nehledal. O tom ale tenhle článek není. Přemýšlím o tom už déle, slýchám to v práci téměř každý den. Že jsme málo placení. Dobře, relativně ano. Na poměry republiky nikoli. Vyrůstal jsem v Královéhradeckém kraji, ve městě, kde žije zhruba šest tisíc obyvatel. Ještě před nějakými třemi, nebo čtyřmi lety jsem měl brigádu v jedné továrně u nás ve městě. Měl jsem tam 52 Kč na hodinu, to si pamatuju naprosto přesně. Vzhledem k tomu, že i v té době jsem byl student, měl jsem slevu na dani nejen na poplatníka, ale i na studenta, takže tenhle hrubý příjem se mi v podstatě stal i příjmem čistým, protože ta daň opravdu nepřesáhla výši slevy. V Praze dostávám o nějaký peníze víc. A to tam nejsem na plný úvazek, navíc si můžu naplánovat směny, jak se mi hodí týden dopředu, můžu odpracovat za měsíc v podstatě kolik hodin chci, zodpovědnost taky moc velká není /i když se jedná o restaurační provoz, ale stejně, odpovědnost oproti řidiči linkového autobusu, který má asi stejný plat jako já, je minimální/, a i když odmakám skoro o třetinu hodin méně než jsem musel odpracovat ve třísměnném provozu u nás v továrně, pořád budu mít víc peněz, než tam. Proto opravdu nepokládám svoje platové ohodnocení za nízké. Myslím, že odpovídá tomu, co dělám. A když pak jeden kolega /na stejné pracovní úrovni jako já/, který má o něco málo nižší plat než moje mamka učitelka s vysokoškolským titulem, řekne, že jeho plat stojí za starou bačkoru, vždycky si říkám, že bych ho poslal makat k nám do okresu. K platu v Praze opravdu přistupuji s pokorou, vím, jaké platové podmínky jsou v místě, kde jsem vyrůstal, nechci na to zapomínat. Samozřejmě, když bychom se bavili o celoevropském platovém ohodnocení, jsme těžce za průměrem, bohužel v poměru k cenám. Ale to je na úplně jiný článek.