No, to je málo...

Existence, život v Praze, podnikatelské plány, zvědavost, zkušenost a další osobní faktory... Všechno tohle mne donutilo najít si práci. Ne donutilo. Kdybych si jí najít nechtěl, asi bych jí ani nehledal. O tom ale tenhle článek není. Přemýšlím o tom už déle, slýchám to v práci téměř každý den. Že jsme málo placení. Dobře, relativně ano. Na poměry republiky nikoli. Vyrůstal jsem v Královéhradeckém kraji, ve městě, kde žije zhruba šest tisíc obyvatel. Ještě před nějakými třemi, nebo čtyřmi lety jsem měl brigádu v jedné továrně u nás ve městě. Měl jsem tam 52 Kč na hodinu, to si pamatuju naprosto přesně. Vzhledem k tomu, že i v té době jsem byl student, měl jsem slevu na dani nejen na poplatníka, ale i na studenta, takže tenhle hrubý příjem se mi v podstatě stal i příjmem čistým, protože ta daň opravdu nepřesáhla výši slevy. V Praze dostávám o nějaký peníze víc. A to tam nejsem na plný úvazek, navíc si můžu naplánovat směny, jak se mi hodí týden dopředu, můžu odpracovat za měsíc v podstatě kolik hodin chci, zodpovědnost taky moc velká není /i když se jedná o restaurační provoz, ale stejně, odpovědnost oproti řidiči linkového autobusu, který má asi stejný plat jako já, je minimální/, a i když odmakám skoro o třetinu hodin méně než jsem musel odpracovat ve třísměnném provozu u nás v továrně, pořád budu mít víc peněz, než tam. Proto opravdu nepokládám svoje platové ohodnocení za nízké. Myslím, že odpovídá tomu, co dělám. A když pak jeden kolega /na stejné pracovní úrovni jako já/, který má o něco málo nižší plat než moje mamka učitelka s vysokoškolským titulem, řekne, že jeho plat stojí za starou bačkoru, vždycky si říkám, že bych ho poslal makat k nám do okresu. K platu v Praze opravdu přistupuji s pokorou, vím, jaké platové podmínky jsou v místě, kde jsem vyrůstal, nechci na to zapomínat. Samozřejmě, když bychom se bavili o celoevropském platovém ohodnocení, jsme těžce za průměrem, bohužel v poměru k cenám. Ale to je na úplně jiný článek.