Děti nechci... Zatím... Jednou určitě, zatím prosím nikoli... Každopádně, když jezdíte každý den městskou hromadnou dopravou, přepravuje se s vámi spousta lidí různého pohlaví, vyznání, rasy, věku atd. A přepravují se s vámi i děti. Je opravdu velmi zábavné pozorovat všechny ti lidi. Když jedete ráno na sedmou, nebo osmou, všichni jsou rozespalí, znechucení, nemluvní a je jich kolem vás hodně. Když jedete mimo špičku uprostřed dne, jede jich málo, ale o trochu příjemněji působí a atmosféra je mírně volnější. Když jedete odpoledne, jsou často lidé rozjaření, hodně povídaví, že už jdou z práce, či ze školy domů. A když jedete v noci, lidé jsou opilí. V kterýkoli den v týdnu. Případně jsou smutní, nebo zamyšlení, občas to působí trochu depresivně. Ale děti? Děti jsou v každou denní dobu stejní. Upovídané, zpívající, koukající, studující a pozorující. Nejvíce mne na nich baví, jak se všemu diví, nebo vše zkoumají a na všechno se ptají. Že je rozveselí i ta nejmenší blbůstka a pro dospělé samozřejmost jako například otáčivý kloub tramvaje. Už jen to, že se to vlastně jako hejbe, přeci je to strašně hustý. Děti si všímají v podstatě všeho, co dospělí považují za samozřejmost. Myslím, že každý vědec /i sociolog, nebo spíš hlavně sociolog/ by měl ve skutečnosti být dítětem a pozastavovat se i nad těmi nejobyčejnějšími věcmi, protože mu to přinese úplně nový pohled na skutečnost, kterou považoval za skutečnost.
Mám připraveno několik dalších témat, o kterých chci psát. A spoustu témat, které mne rozčílí, či pobaví každým dnem, ale to bych asi nedělal nic jiného, než jen psal blog...
Žádné komentáře:
Okomentovat