Hlavně kvůli lidem...

Po velmi dlouhé době jsem si byl zahrát s dechovkou, kde jsem hudebně vyrůstal. Bylo to supr, to rozhodně bylo. Do tý naší dechny se prostě nechodilo kvůli hraní, ale kvůli těm lidem a naštěstí (teda ne vzhledem k hudbě) to stále platí. Sice ještě nemám nijak ohromně bohaté zkušenosti z hudební oblasti, ale už jsem někde hrál a musím říct, že ať máte sebelepší noty, sebelepší pecky, úpravy, cokoli, nikdy by mne nebavilo hrát v kapele, kde nejsou dobří lidé. Platí to pravděpodobně ve všem, ovšem, jak už jsem někde psal, ne u každého, ale holt toto je úděl komentátora. Tenhle příspěvěk je vlastně vůbec jen takový konstatovaní zkušenosti a faktu a určitě bude blízké spoustě lidí. Muzika je o emocích, je to o tom prožitku. A když máte blbou partu, nemáte dobrej kolektiv, ze všech těch nejlepších fláků jsou naprosto nezáživný, neveselý a rutinní záležitosti (z pohledu interpreta samozeřejmě). Kdežto s dobrou partou vám ani tak nevadí to neladění, kiksy, chyby, prostě nic. Všemu se jen smějete, řehtáte a tlemíte a je to prostě sranda a všechno se hned zapomene. Je to prostě fajn. Najednou vás i ta polka baví hrát, i když tam máte je um-ca um-ca, či es-ta es-ta. A je hrozně super, že v tý naší počáteční dechovce se tahle tradice stále drží a pořád tam chodí skvělí lidé.

Je to muzika?...

Začnu podobně jako jsem začal minulý příspěvek, protože ten se vztahuje k tomu, co teď budu psát. V muzice se považuji za konzervativce. Je pravda, že s časem se vše trochu mění, ovšem v tomhle směru se měním opravdu minimálně. Zastávám názor (někomu samozřejmě může připadat omezený, ovšem to je úděl a riziko každého bloggera, který publikuje názor), že muzika je to, co hrají nástroje. Jakákoliv elektronika pro mne není muzikou. Stejně tak já, když si napíšu nějaký noty a přehraje mi to Sibelius, není to hudební skladba, jsou to prostě nějaký zvuky. Když vám to pak zahraje soubor, je to teprve nějaká hudební skladba. Díky elektronice, počítačům se stává hudebním skladatelem téměř každý, protože může psát a psát a myslet si, že vymýšlí jedno hudební dílo za druhým. Ale to pro mne není žádná hudba. Elektronika jsou nějaký zvuky, jenom zvuky bez charakteru, života... Hudební nástroje, to je to, co dělá muziku muzikou. Nástroj má duši, má historii, má život, má nenahraditelný tón a při živém vystoupením jeho prostřednictvím promlouvá muzikant k posluchači, díky tomuhle jedinečnému prostředku. Je to prostě ta správná muzika. Hraje to člověk zrovna v tu chvíli. A každá živá produkce s hudebními nástroji je úplně jiná, nikdy nikdo nezahraje úplně stejně. Protože pak by to byl stroj. A stroj nedělá muziku. I proto pro mne elektronika není muzika...

Ale to, o čem jsem chtěl psát, jsem stejně nezmínil... Tak ve zkratce (spoustu věcí jsem napsal výše), teď jsem si poslechl konečně celý soundtrack z filmu Černá Labuť. Skladatel šikovnej, ale musím se přiznat, že jsem se nad sebou zamýšlel při poslechu tohohle alba. Nemám rád všechny ty šílenosti, který elektronická hudba může produkovat a když jsem slyšel ten soundtrack, někdy je i sama orchestrální hudba dost šílená (samozřejmě nepočítám moderní vážnou hudbu, či expresionisty a jinou klasiku moderního ražení, filmovou hudbu řadím spíš mezi populární hudbu). Ale pořád je to alespoň muzika, protože na živáku to bude úplně něco jinýho. Má to duši, historii, myšlenku a hlavně život a díky němu tu krásnou hudební proměnlivost v čase.

Hudba a vaření...

V otázce muziky jsem velmi konzervativním jedincem, jak jsem již někde tady psal. A vůbec se za to nestydím. Naopak jsem rád, že v tom mám jasno a vím, co od muziky chci. Těžko bych jí pak mohl dělat. V období zkouškovém se těžko nachází čas na psaní blogu, zvlášť když jsem si našel další zábavu v podobě vaření. Ovšem vaření na rozdíl od blogu člověk k životu potřebuje a v životě využije. Navíc má radost z úspěšně vykonaného díla. Stejně jako v hudbě. Hudba a vaření téměř jedno jsou. Když jste v tom zběhlý, děláte to pěkně od oka a výsledek je bezvadný, ovšem nikdy se nezavděčíte všem. Navíc je to oboje vášeň, pocity. Můžete vařit podle receptu, stejně jako psát hudbu podle teorie. Oboje je kvalita, je to dobrý a konzument si nevšimne, že tomu něco chybí, ale když to děláte s citem, zapáleně, rozvášněně, hned je ten výsledek lepší, to je vlastně asi všude. A konzument si řekne: "Sakra, to má teda koule." To si asi neřekne o jídle, ale něco v tom smyslu si pomyslí při vydávání zvuků značících slast a pochutnání. Vaření je zábava, stejně jako muzika. Je hezký, že v tom jdou najít takový pěkný souvislosti. Ovšem narozdíl od tvorby muziky nad vařením strávíte často méně času, což může být značnou výhodou. Tedy chtěl jsem napsat něco úplně jinýho, ale koukám, že tohle má už zhruba délku příspěvku, takže si to "něco jinýho" nechám do dalšího příspěvku.