Hlavně kvůli lidem...

Po velmi dlouhé době jsem si byl zahrát s dechovkou, kde jsem hudebně vyrůstal. Bylo to supr, to rozhodně bylo. Do tý naší dechny se prostě nechodilo kvůli hraní, ale kvůli těm lidem a naštěstí (teda ne vzhledem k hudbě) to stále platí. Sice ještě nemám nijak ohromně bohaté zkušenosti z hudební oblasti, ale už jsem někde hrál a musím říct, že ať máte sebelepší noty, sebelepší pecky, úpravy, cokoli, nikdy by mne nebavilo hrát v kapele, kde nejsou dobří lidé. Platí to pravděpodobně ve všem, ovšem, jak už jsem někde psal, ne u každého, ale holt toto je úděl komentátora. Tenhle příspěvěk je vlastně vůbec jen takový konstatovaní zkušenosti a faktu a určitě bude blízké spoustě lidí. Muzika je o emocích, je to o tom prožitku. A když máte blbou partu, nemáte dobrej kolektiv, ze všech těch nejlepších fláků jsou naprosto nezáživný, neveselý a rutinní záležitosti (z pohledu interpreta samozeřejmě). Kdežto s dobrou partou vám ani tak nevadí to neladění, kiksy, chyby, prostě nic. Všemu se jen smějete, řehtáte a tlemíte a je to prostě sranda a všechno se hned zapomene. Je to prostě fajn. Najednou vás i ta polka baví hrát, i když tam máte je um-ca um-ca, či es-ta es-ta. A je hrozně super, že v tý naší počáteční dechovce se tahle tradice stále drží a pořád tam chodí skvělí lidé.