Hudba stejná, pohled jiný...

Když jsem byl malý kluk, poslouchal jsem Lunetic. Když jsem byl o něco větší, poslouchal jsem Linkin Park. Pak jsem prošel přes různé fáze syrové Nirvany, geniálního Jimiho Hendrixe a psychóz kapely Doors. Postupem času člověk přirozeně mění názor na hudbu. A když se jí věnujete aktivně, musíte jí sledovat a poslouchat. Dříve jsem si to nemyslel, ale asi to tak bude. Od orchestrální filmové hudby jsem objevil kouzlo pana Debussyho a postupně jsem si zamiloval vážnou hudbu. Samozřejmě ne veškerou. Jen určité období a jednoho velmi výjimečného skladatele, a to pana Bacha, kterého bych označil za "největšího jazzmana baroka" hlavně kvůli jeho nezaznamenaným improvizacím a geniálnímu propracování polyfonie.

Dnes se vážná hudba stále tvoří, ovšem zdá se mi, že za posledních zhruba sto let jde dolů a dolů. Pro mne představuje vrchol dlouhého příběhu vážné hudby období romantismu a impresionismu. Od té doby, zdá se mi, je hudba zbytečně složitá /do hudby vážné samozřejmě nepočítám hudbu filmovou a jinou populární hudbu orchestrální/ a až moc akademická. A hudbu vážnou mám rád více a více. Líbí se mi práce s těmi nejzákladnějšími harmonickými prvky a jednoduchostí, která se dá dělat stále a je pořád efektivní a můžeme v ní nalézat nové a nové možnosti.

Píšu...

Mám někdy pocit, že bych měl napsat povídku... Sakra, studuju žurnalistiku, měl bych psát každý den něco, ne? Ale momentálně /myšleno asi tak 4 měsíce a nechce to přestat/ mám hrozně labilní náladu a pět minut chci něco napsat a pak zas nic... Mám trochu v krvi, tak to možná někdy nebude dávat smysl, protože to budou prostě myšlenky... Ale na splín se pít nemá, jak říká moje nejbližší kamarádka. Jenže já musel... Někdy je toho na člověka tolik... I když je to třeba jen jedna skutečnost, jenže je zlá... Jemu připadne zlá... Jsou lidi, co zažili horší skutečnosti a taky to přežili... Jenže ona je momentálně zlá... A spoustě lidí pomáhá něco... A já bych nejradši psal... Hudbu, povídku, cokoliv... Jenže pak to zas najednou přejde, říkáte si: "Neztrácel bych tím jen čas?" A nakonec neuděláte skoro nic... Ale čas se vleče stejně pomalu... A nevíte... Opravdu jen myšlenky, co mne zrovna napadají... Potřebuju se nějak vypsat, uklidnit... Na to je taky blog... Na vypsání... Sdělení světu... Jen musíte přemýšlet tom, co můžete a co nesmíte napsat. Musíte přebírat... Hodně teček. :-D

Jsem ztracen... Mohl bych momentálně napsat o chlápkovi, co se upil k smrti... Nebo se opil a skočil pod vlak... Protože mu pukalo srdce... Ale ne, tím by jen na sebe upoutal spoustu pozornosti... Ale třeba by chtěl, možná na pět minut... A rozebral bych jeho profil, jeho přemýšlení, protože hlavně o tom by měly být Příběhy Nikomu /už bych to měl dodělat, když na tom tak nezáleží/... Spousta polo-myšlenek, které tu píšu budou dávat smysl každému jinak... A vzniknou teorie, těm se člověk neubrání, protože je zvědavý a rád zkoumá a přichází věcem na kloub... A někteří pochopí plně a někteří jen z většiny... Nedokážu si představit, jak by se s tím mohl vyrovnávat člověk, který nemá přátele... Naopak velmi rozumím tomu, kde se vzalo spousta alkoholismů a workoholismů a dalších...

A člověk by mohl psát donekonečna, protože ho trápí nekonečně mnoho věcí, i když všechny souvisí jen s jednou skutečností... A je to šílený...

Dneska dva příspěvky osobnějšího charakteru... Za to může pan Becher...

Až moc smutku na hromadě...

Jsou chvíle, kdy si připadnete sami... Všichni to tak mají... Někdo minutu, někdo dvě, někdo déle a někdo to má roky a roky... Je opravdu skvělé, když máte spoustu blízkých přátel, se kterými si můžete popovídat, můžete s nimi sdílet svoje starosti, trable, potíže a taky radosti, šavle a stavy beztíže, krásné chvíle, úspěchy. Je úžasné vědět, že na tomhle světě je někdo, kdo vás má rád, kdo se za vás postaví, kdo vám pomůže a řekne: Don't worry, be happy, man! Je to parádní a v těch nejtěžších chvílích by na to vlastně měli myslet úplně všichni...

Ovšem na druhou stranu je to těžké... V tu chvíli jste ohromnými sobci, řešíte jen sebe, pro vás je to vaše trápení přeci tím nejhorším na světě a nic, prostě vůbec nic s tím neuděláte... Člověk se celý život učí... A každý den je mi toho důkazem /ne, že bych toho mnoho zažil, je mi přeci jen necelých 23, i tak je mi toho každý den důkazem/... Jsme lidé, máme právo na rozhodnutí... A pro mne byla vždy ta rozhodnutí ovlivněna silou vůle... Ještě stále jsou... Ovšem postupem času si člověk nějak uvědomuje, že jsou opravdu strašně silné věci mezi nebem a zemí... Láska a smrt... Podle mne dva nejsilnější stimuly lidské mysli... Zasáhne vás láska? Jistě... A bránit se tomu dá velmi těžko... Samozřejmě, kdo by se jí chtěl bránit? A smrt? Zasáhne podobně hluboko, možná v daný moment hlouběji... Jenže nečekané smrti někoho blízkého se nedá ubránit... Musíte věřit, že čas rány otupí, musíte přemýšlet hodně dopředu v obou případech... V tu chvíli pro vás přeci musí být důležité to, co bude, ne to, co je... Hledíte dopředu, přemýšlíte, i když vám v tu chvíli připadne nemožné obě věci překonat /obzvláště, když ta první jmenovaná skončí velmi špatně/, připadne vám, že se vám zničil veškerý svět... A dokonce vás napadnou myšlenky na tu druhou, jenže pak si řeknete: Hey, man... What's up? A popřemýšlíte... Byl by to sobecký, sobecký zločin, protože byste způsobili bolest všem těm, kteří vám jsou vděční za vaši existenci a kteří za vámi stojí a dávají vám ještě jednu šanci. A vy byste se k nim zachovali bezohledně a vlastně byste tím absolutně nic nevyřešili...