Když jsem byl malý kluk, poslouchal jsem Lunetic. Když jsem byl o něco větší, poslouchal jsem Linkin Park. Pak jsem prošel přes různé fáze syrové Nirvany, geniálního Jimiho Hendrixe a psychóz kapely Doors. Postupem času člověk přirozeně mění názor na hudbu. A když se jí věnujete aktivně, musíte jí sledovat a poslouchat. Dříve jsem si to nemyslel, ale asi to tak bude. Od orchestrální filmové hudby jsem objevil kouzlo pana Debussyho a postupně jsem si zamiloval vážnou hudbu. Samozřejmě ne veškerou. Jen určité období a jednoho velmi výjimečného skladatele, a to pana Bacha, kterého bych označil za "největšího jazzmana baroka" hlavně kvůli jeho nezaznamenaným improvizacím a geniálnímu propracování polyfonie.
Dnes se vážná hudba stále tvoří, ovšem zdá se mi, že za posledních zhruba sto let jde dolů a dolů. Pro mne představuje vrchol dlouhého příběhu vážné hudby období romantismu a impresionismu. Od té doby, zdá se mi, je hudba zbytečně složitá /do hudby vážné samozřejmě nepočítám hudbu filmovou a jinou populární hudbu orchestrální/ a až moc akademická. A hudbu vážnou mám rád více a více. Líbí se mi práce s těmi nejzákladnějšími harmonickými prvky a jednoduchostí, která se dá dělat stále a je pořád efektivní a můžeme v ní nalézat nové a nové možnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat