A ono je to jinak...

Je zvláštní a celkem vlastně přirozené, že se naše představy a ideály liší od následné reality. Člověk prostě ztratí iluze o tom, kam nakonec přijde. Už jsem studoval (polovinu z nich ještě studuji) čtyři školy, když nepočítám školu základní a ani jedna nebyla taková, jakou jsem si ji představoval, nebo mi nedala, co jsem si představoval. Dobrá, gymnázium bylo takové (v jedné věci), jak mi ho stručně popsal kamarád jednou na fotbalovém tréninku (Říkal totiž: "Pojď tam, bude prdel", a ona opravdu byla, na gymplu bylo srandy habaděj), ale snad ve všem ostatním, co jsem si o něm myslel, jsem se pletl. A všechny ostatní (Ježkárna, Masarykova univerzita, VŠE) bohužel také nejsou takové, jak si je člověk, dejme tomu, vysní. Několik známých mi též tuto skutečnost potvrdilo. Můžete si přečíst spousty informací o oborech, které chcete studovat (když jsou k dispozici), můžete si prohlédnout tisíce stránek, prostě si to projít tak nějak teoreticky, ale pak do té školy přijdete a zjistíte, že to je stejně téměř všechno úplně jinak...

Jsem starej...

Koukám kolem sebe a ptám se sám sebe: 'Nejsem já starej?' Už jsem si celkem za tu dlouho dobu zvykl na to, že mi lidi říkají "Dobrý den" místo "Ahoj", ale poslední dobou se děje nějak moc "dospěláckejch" věcí... Spolužáci a kamarádi se vdávaj, ženěj, zasnubujou (nebo snouběj, nebo jak se to řekne, prostě mají zásnuby), čím dál víc přátel nebo známých z dětství už nestuduje, ale jen pracuje a odvádí daně na moje studia, prostě začínají žít zodpovědný život plný dospělosti a dospělý život plný zodpovědnosti... Tak si říkám, jestli nejsem divnej, že všechny ty dospělý věci taky sakra nedělám... Třeba dnes jsem přišel vyzvednout pro paní Lauru nějaký věci z jednoho internetového obchodu a on tam seděl u compu kluk, co se mnou jezdil na tábor a byl ve stejným oddílu. A tady jen pracoval, pracoval a pracoval na plný úvazek 8 hodin denně a mluvil velmi 'oficiálně', když se bavil po telefonu... Vážně zajímavý setkání... Kamarád, s kterým jsem vyrůstal dělá konstruktéra už dobu... A já si prostě studuju, studuju a studuju a dělám hudbu, mávám, věnuju se koníčkům... No, je to zvláštní...

Starci na ledu...

Tedy, musím říct, že mne neskutečně překvapuje, jak ti čeští hokejoví důchodci válí... Jarda Jágr ve čtyřiceti letech je jednou z hvězd Philadelphie v NHL, o čtyři roky mladší Patrik Eliáš táhne New Jersey a vede bodování Čechů v NHL. V Extralize jsou první dva nejproduktivnější hráči Nedvěd (40) a Ton (38). Plzeň má asi devět hokejistů základní sestavy starších 35 let a v tabulce jsou jen o bod druzí... Neskutečný... Nedvěd samozřejmě chce do reprezentace. A po tý zlomený čelisti si snaží vynahradit ztrátu bodů, ve čtyřech posledních zápasech vždycky bodoval (dvakrát jeden bod, dvakrát tři body)... Fakt nechápu, jak to ti naši borci dělaj... Ale když jsou dobrý, jsou dobrý. Když to vyjde, mohli bychom dát na Mistrovství světa v ledním hokeji letos snad i nejstarší tým světa a vyhrát titul... Ať to stojí za to... Kuci mne prostě dostávaj...

Fuj, tak to je hnus...

Toto se mi stalo už minulý týden, ale nedostal jsem se k tomu napsat to sem... To si takhle jím jogurt, byl dobrej čokoládovej, klasika. Teď si nevybavím, co to bylo za značku, ale nepochybně to byl jeden z těch levnějších, neboť jsem byl zrovna v Praze na bytě... Tak jím, jím a nakonec ho sním. Cha, to jste nečekali... Jenže mně to nestačí, tak si říkám: "Dám si ještě jeden." A teď přijde ta ošklivější část. Prosím ty, kteří mají určité iluze o jogurtech, ať přestanou číst, neboť tato zkušenost jim zboří celý svět... Otevřel jsem si další jogurt, s nadšením jsem si zapnul jeden díl Joeyho a zabořil jsem lžičku do té známé hmoty. Po pár polknutích mi však do krku sjelo i něco jiného... Nejdřív jsem se zarazil, poté se mi trochu zvedl žaludek a nakonec jsem zpozorněl... Jakmile jsem v puse objevil další pevnou část, která zrovna v tomhle jogurtu určitě neměla co dělat, vyndal jsem jí z pusy. Po důkladném prostudování předmětu velikosti náplně do "flusátka z propisky" (kdo neví, co to je, tak asi nechodil do školy) jsem stejně nezjistil, co to bylo. Tvar to mělo kulatý, vzhled jako vlhký chléb, ale pružný to bylo jako chrupavka... Fakt netuším, co mi to do toho jogurtu přichystali, ale i ten třetí, co jsem měl v lednici, jsem ihned vyhodil do koše s tímhle nedojedeným... Doufám, že už tyhle šušně v jídle nepotkám...

Fun & Relax...

Tedy, včera jsem jel na zkoušku, kterou jsem stejně nakonec neudělal... Ale i tak ta cesta stála za to. Jednou z příčin, proč jsem neudělal tu zkoušku byl autobus typu Fun & Relax společnosti Student Agency. Hodně luxusní bus. "Jen co jsem ho spatřil, poskočilo mi srdce radostí." Už jsem ten zázrak techniky párkrát viděl, ale nikdy jsem si nepomyslel, že ho využiju. Jeden z divů autobusové přepravy však nakonec zastavil u nástupiště číslo 1 na slavném nádraží Florenc. Když jsem do něj nastoupil, říkal jsem si: "Ty vole, musíš se učit..." To jsem taky zpočátku dělal, jenže při tom učení jsem si připadal jako Líza Simpsonová, která měla napsat vymyšlený test zajišťující peníze pro jejich školu. Mému soustředění nepomáhal zvuk autobusu, paprsky slunce, zatažené záclony, roztažené záclony a úplně nejvíc pár, který mluvil anglicko-česky... Tak jsem se na to vykašlal, stejně jsem věděl, že to neudělám a prozkoumal jsem ovládání obrazovky (která je pro každé sedadlo na opěradle před vámi). Tam je všechno... Seriály (Big Bang a ještě něco, chyběli mi tam Přátele), filmy, hry, rádio, akorát ta televize jim nějak nefachčila. A nejvíc se mi líbilo, že jediná věc, která mi v minulosti u Student Agency nevyhovovala (pískající a zjevně ty nejlevnější sluchátka na trhu), byla velmi slušně vylepšena. To byla nejlepší cesta busem, co jsem kdy zažil. Opravdu Fun. Slovíčku Relax tam chyběla asi jen jedna maličkost... Ty sedla by mohly udělat ve stylu masažních křesel, to by byl hodně velkej Relax...

Hlava v háji...

Není pravdou, že bych nekoukal kolem sebe, jen prostě začal leden... A s ním nám začlo co? No, krásné, milé zkouškové období... Člověk v tu chvíli zjistí, že ten půlrok byl nějakej krátkej, když si celou dobu říkal: "Ještě je čas, zkoušky jsou až v lednu"... Jenže, co si mám říkat teď, když už ten leden je? Hlau mám úplně jinde, budou zkoušky, koncerty, zkoušky, zkoušky, zkoušky a pak se uvidí, jestli si ještě budu moci říkat: "Ještě je čas, zkoušky jsou až v červnu"...