Chce to čas...

Ve všem je to úplně stejné, řekl bych. Když píšu noty, nějakou skladbu, je to tam taky. Vždycky, když jsem něco začal psát, říkal jsem si: "Musím to napsat co nejdříve, abych to už slyšel, aby to už bylo." Chtěl jsem na všechno spěchat, chtěl jsem z celýho nápadu vyždímat co nejvíc. Samozřejmě teď myslím jen svoje vlastní nápady a skladby, nikoli aranže, který stačí odposlouchat a vymyslet pár vyhrávek. Z vlastní skladby jsem potřeboval vždycky vyždímat co nejvíc, dostat to ze sebe co nejrychleji, ale ono to není úplně vono, tlačit na to tak moc... Chce to čas, pořádně to promyslet, říct si: "Hej, co blbneš, vždyť to nemusí být hned, nech se inspirovat postupně." A ono to zatím docela vychází, prostě čekám, čekám, až mně napadne další část, napíšu jí, i kdyby se to týkalo jen třeba jednoho taktu, tak ať. Prostě to chce klid, vnímavost a ne spěch a pak i stres. Z toho nikdy není nic dobrého. Samozřejmě jsou skladatelé, který dostávali z jednoho nápadu co nejvíce a co nejrychleji (z těch slavných třeba kytarista Lightnin' Hopkins), u nás ve škole jsou taky tací, ale i když jsem se snažil hledat cestu tímhle směrem, postupem času jsem poznal, že to není směr pro mne. Akorát z toho vycházeli skladby, který nebyly podle mých představ. Někdy se samozřejmě zadařilo, pár mne jich zrovna teď napadá, ale myslím, že se vydám cestou trpělivosti, čekání a postupné inspirace, zatím je to daleko přínosnější.

Co mi to vlastně dalo...

Teď jeden trochu sentimentální... Co nám dá střední škola... Maturitu? Jo, tu hlavně, u nás se chce na všechno papír... Ale dá nám pěknou přípravu do života, ať už pokračujete studiem čehokoli. Teď se blíží čas maturit, všichni z toho mají strach, ale není se čeho bát, je to přeci jen formalita, po které vám dají papír. Co mi ale střední škola (gymnázium) dala víc, jsou přátelé a lidi, které mám rád. Střední škola mi dala (s odstupem času to tak můžu pojmenovat) radost a štěstí. Nejenže nás to gymnázium mělo připravit na vysokou a všechny ty studia a všechny tyhle formality a další ptákoviny, ale hlavně mě osobně vybavilo do mého dosavadního života okolím, prostředím, podporou. Samozřejmě mi občas uštědřilo pěkné rány, ale to k tomu patří, těch ještě přijde. Gymnázium mi dalo svobodu, kamarády, na gymplu jsem zjistil, co vlastně od života čekám a co chci. Paradoxně mi gympl studijně moc nepomohl (pravda, já o to ani nějak moc neusiloval), ale pomohl mi hodnotově a (jak už jsem psal), právě na gymplu jsem našel spoustu nejlepších kamarádů/ek, který už nehodlám měnit. Gympl mi dal život, dal mi tak trochu i smysl (tam jsem si samozřejmě musel trochu pomoci sám, že...) A dal mi hezký vzpomínky a hlavně mi dal ještě ....... :-) A dal mi toho víc, ale to by byl moc dlouhý příspěvek...

Tratíme a tratíme...

Nejsem žádný velký ekonom... Popravdě nejsem vůbec ekonom, tohle bude velmi laický (nejspíš i mylný, na někoho bude působit hloupě) pohled... Zdá se mi ale, že se všude píše o dluzích, o tom, jak se utrácí, o tom, jak se špatně hospodaří, o krizi... Zdá se mi, že spousta informací je zbytečně nafouknutá, zveličená... Třeba s těmi vejci. Nedávno jsem četl článek, že si za to můžou lidé sami. Já se nedivím. Jasně, objevili se články, zprávy o tom, že je nedostatek vajec, že se budou tím pádem zdražovat... A tak lidi začali kupovat ve velkém a ještě větším a co z toho bylo? No, logicky se vejce zdražila, protože po nich začala být obrovská poptávka... To je jasná věc. Dnes zase někde čtu, že stát utrácí miliardy, což se ovšem dá vyčíst už několik let... Vždyť není možný, že stát pořád utrácí... Kde se ty peníze pořád berou, aby je mohl utrácet? Navíc je hrozně moc států zadlužených... Lidi mají všechno na splátky, všichni někde dlužíme... A komu to teda všichni sakra dlužíme? Mluví se o krizi, ale všichni pořád chodí na večeře a obědy do hospod a když se podívám kolem sebe, nevidím moc šuntských auta... Jasně, mají to všechno na leasing nejspíš, ale můžou si ten leasing, či hypotéku dovolit. A navíc se tu objeví další fastfoody, ty stávající se chtějí rozšiřovat... No, neříkejte mi, že jsou na tom lidi tak špatně, když můžou utrácet za jídlo ve fastfoodech...

Proč se to studuje?...

Proč se studuje hudba? Nebo lépe... Proč se studuje skladba? Celkem pochopitelné je studium hry na nějaký nástroj, protože to má svůj systém, na nástroj se prostě nějak hraje, je na to technika, na každej nástroj se hraje jinak, ale proč se musí studovat skladba? Vždyť skladba sama o sobě je neskutečně osobní záležitost. Každý má potřebu vyjádřit se nějak jinak, každý (skladatel) má potřebu napsat skladbu podle svého. Jenže dnes se tenhle obor studuje a já poslední dobou často dumám nad tím, proč se vlastně studuje... Samozřejmě, že by se dalo argumentovat tím, že harmonie má nějaký zákonitosti atd., ale to je všechno klam... Harmonie má zákonitosti jen proto, že si lidé a teoretici především pojmenovali to, co už existovalo. Jedno ze základních pravidel harmonie (které je ale někdy záměrně opomíjeno) je, že "každé dva akordy spolu souvisí", tzn. každé dva akordy jdou na sebe navázat, každé dva akordy spolu budou ladit. A každá harmonická souvislost byla pojmenována až potom, co to někdo použil... Nejdřív byla harmonie a až potom byla teorie. Proč tedy studujeme skladbu? Dá se snad argumentovat instrumentací, sazbami? To každý vidí taky jinak, každý to cítí jinak. A nejlepší známkou toho, zdali je skladba dobrá či nikoli, není učitel, nýbrž publikum.

Je to jiná soutěž...

Sice je to otřepaná fráze, ale play-off asi opravdu je úplně jiná soutěž... Je jedno, jestli to celou sezonu valíte dopředu, jestli hrajete dobře přesilovky, oslabení, jestli umíte kombinovat, střílet góly a skvěle bránit. V play-off nerozhodouje, jestli jste skončili první, nebo poslední... Série Sparty s Kometou je toho jasným důkazem... Kometa Brno, rozjetá z předkola, kde jasně přehráli Kladno, prostě šli do čtvrtfinále pro vítězství, byli rychlejší, důraznější, přesnější a strašně moc chtěli vyhrát. Zato Sparta jako by se spokojila s prvním místem v základní části. Téměř vůbec jim nevycházeli rozehrávky, dostávali laciný góly, dávali málo gólů, kromě jednoho světlého zápasu. Na to, jak hráli výborně 52 zápasů před play-off, udělali klubový rekord v počtu získaných bodů, skončili jasně první, v play-off to bylo úplně jedno. Když doma vyhrajou jeden zápas na nájezdy a další dva prohrajou, je to pak těžký... Jestli se báli, to je jejich problém, ale celkově to byl dost ošklivý hokej, co předváděli... A navíc to projeli... Nojo, co se dá dělat...

Jsem (ne)spokojený...

Tento příspěvek publikuji na základě své nedávné zkušenosti, která se stala krutou realitou... Lidé od pradávna hledají smysl života. Podle mne je to celkem jednoduchá záležitost. Jasně že má každý svůj smysl života v něčem jiném, ale myslím, že se můžeme shodnout na tom, že společné mají všechny smysly života jedno. Štěstí. Podle mne je smyslem života: "Býti šťastným." Protože pokud jsme šťastní úplně, už nic nepotřebujeme. Nehledáme už nic dalšího... Proto všichni šaolini hledají nirvanu, proto všichni křesťani hledají jakési smíření, proto všichni hledají tu pravou (resp. toho pravého), se kterou/ým budou šťastní. Protože smyslem života je být šťastní a hledat to, co nám štěstí přinese nebo i toho, či tu, kdo nám štěstí dodá. Ovšem, tohoto sice jde dosáhnout určitým způsobem, ale i když se cítíte šťastní, cítíte se naprosto spokojení s tím, co máte, měli byste mít chuť stále vylepšovat stávající. Ne hledat nové, ale vylepšovat stávající štěstí na ještě větší štěstí. A nikdy se veřejně nechlubit, že máte spokojený život. Já to nedávno udělal a od té doby šlo všechno od desíti k pěti. V tom, že jsem byl se svým životem natolik spokojený, že jsem to s klidným svědomím mohl prohlásit veřejně, jsem podvědomě pravděpodobně nalezl určitou jistotu, kterou jsem se neměl nechat ukolébat... Jasně že jsem měl spokojený a skvělý život, který se opět začíná na tu rovinu spokojenosti a štěstí vracet, jen mi k tomu chybí ještě jeden, ten nejdůležitější a největší schod. I tak jsem se poučil, že i když si připadám sebevíc šťastný, i když si připadám, že už jsem konečně svůj smysl života našel, i tak vím, že tohle štěstí můžu stále vylepšovat, aby bylo jen větší a větší...

Na co blog? 2. část

Tak na co ještě může být blog kromě "slávy" a "spisovatelství"? Dnes je svět postavený na sdílení a spojování. Nepochybuji o tom, že jednou se dostaneme k světu Futuramy, kde celá Země je jedním státem. Blog, řekl bych, může být i o sdílení. Nemáte se kde vykecat? Založte si blog. Nemáte se komu svěřit? Založte si blog. Nemáte si s kým povídat? Založte si blog. Na blogu vám nikdo odporovat nebude, a když jo, tak co. Nemusí vás to přeci trápit, vždyť vás nevidí. Přesně, nevidí vás. A to je jádro celého internetu. Anonymita. Vy si můžete psát blog, psát si tam, co chcete, protože to prostě potřebujete někde nasdílet a nikdo vás přeci nemůže obvinit. Zvlášť když ho nebudete psát z domova. A má tohle sdílení vůbec smysl? Můžete si psát, co chcete, můžete si psát názory na všechno a kolik lidí si to přečte? Platí tady snad taková úměra, že čím originálnější blog, tím více lidí to bude číst? Vždyť přece všichni se staví za názor, že "každý je originál", i když jsme podle mého názoru všichni vlastně téměř stejní... Nevím, opravdu nevím, jestli to i v případě blogů takto platí, když to neplatí ve spoustě jiných oborů... Vždyť ani dnes nejznámější sociální síť nevznikla na originálním nápadu. Všechno, co tam najdete už přeci bylo... Tvůrce to jen spojil dohromady a stal se populárním.
Blog tedy může sloužit i třeba jen jako jakýsi "sdílecí nástroj vlastních názorů, který chtěj poslouchat buď všichni, anebo nikdo"...

Jupííí...

Nedávno jsem přemýšlel nad určitými gesty. Protože chodím koukat na HC Sparta, když můžu, a hrát hokej rekreačně, přemýšlel jsem jen nad dvěma podvědomými gesty... Rozhodně by se jich našlo i více, ale tyhle dvě mne zaujaly. Když má člověk radost (v mém případě z gólu), zvedne v podstatě vždycky ruce nahoru. Docela by mne zajímalo odkud tenhle zvyk pochází, jak na něj lidi přišli. Nebo aspoň co má vyjadřovat. Prostě jsem dal gól... Jasně mám radost, jsem šťastnej, něco jsem dokázal, ale proč mi ty ruce vystřelí nad hlavu? Tak jsem si to v hlavně převracel a celkem nic moc jsem nevymyslel, leda to, že tím, že jsem něco dokázal chci ukázat světu, že jsem táááááááááááááákhle velikej, tak prostě zvednu ruce... Nevím, no...

Ten druhý podvědomý posunek rukama je opakem. Když ten gól nedáte, těsně se netrefíte, prostě něco je špatně. Automaticky se člověk chytne za hlavu a tu hlavu skloní dolů... K tomuhle bych možné vysvětlení měl... Celkem bych to přirovnal nějakému zvyku, který se lidi naučili už dávno, ale všichni to dělaj, tak proč bych to nedělal taky, prostě to člověk odkouká... Podle mne je původ v tom, že když se něco nepovedlo, hned sportovec dostal pohlavek, nebo nějakou ránu zezadu do hlavy. Ono když se třeba nepovede proměnit střelu v gól fotbalistovi, klesne přitom ještě na zem. No, ale chytne se za hlavu a zaujme takový ten obrannou bezmocnou pozici... Tak řekl bych, že je to z toho. prostě za ty nególy byli sportovci trestaný, tak se od tý doby chytají za hlavy, protože vždycky podvědomě čekají nějakou ránu...

Sakra, toho zase je...

Už dlouho jsem o tom přemýšlel, setkávám se s tím poměrně často. Když jsem se po maturitě rozhodl studovat konzervatoř a vysokou školu zároveň, nikdy mne do té doby nenapadlo tohle srovnání. Ono vlastně, i když člověk tu střední (konzervatoř je samozřejmě střední škola) zároveň s vysokou nestuduje, narazí na to třeba při cestě busem či vlakem. Když jsem totiž vždycky o pololetí dostal materiály na naučení se Hudebních forem, připadlo mi to vážně legrační... Byly to materiály potřebné k pololetnímu zkoušení. Pan doktor Černíček po nás všech z ročníku žádal, naučit se vždy asi tak 3-4 strany A4 na to jedno pololetí... Fakt mrtě moc papírů... Když se pak člověk podívá, co se vlastně musí naučit na jeden předmět na vysoký škole... A potom když těch předmětů je milion... No, situaci dává korunu to pekelný stěžování si středoškoláků: "Tyvado, na zejtra máme umět ty tři strany na češtinu... To je děs..." a další podobné výroky mladíků a mladic v busu či u nás ve škole. Takže tak...

Tady máte nazpátek...

Tak toto se mi stalo už v lednu a předtím kdysi... Ale poslední zážitek mám z letošního ledna. Občas se mi prostě stává, že mi lidi vrací víc, než by měli (to se určitě někdy stalo každému), ale že jsem mohl během jednoho týdne přijít ke dvěma stovkám od dvou různých firem, to se mi ještě nestalo. Nejdřív jsem se chystal do Prahy a v autobuse mi vrátil o stovku víc v pondělí. V pátek si takhle člověk jde nacpat pupek do fastfoodu a co se nestane, zase mi vrací o stovku víc. Oba jsem upozornil, že mi vrátili nějak moc. Aspoň že mi poděkovali. Mému dědovi se jednou stalo, že donesl až domů jedné paní peněženku se zhruba dvěma tisíci korun a pravděpodobně všemi doklady, kterou našel na ulici, a ona mu ještě vynadala, co jí jako budí v osm ráno a díky nikde... Když mi takhle vraceli v jednom týdnu, hned jsem si vzpomenul na zážitek z jedné slovenské banky, kde mi paní chtěla vyměnit za tři tisíce českých korun, i když jsem jí dal jen tři sta... Tam bylo opravdu dlouhé rozhodování (bylo to soustředění s Meierdechnou, takže z jedné strany se ozývalo: "Je to na tobě", z druhé: "Já bych to šel vrátit" a ze dvou dalších: "Jdem chlastat!!!"), ale nakonec jsem to vrátil a od paní jsem si vysloužil velké díky a ještě hrníček se lžičkou, který mám doteď funkční a doma.

Kdybych to měl sečíst, kolik bych si vydělal jen na tom, že mi lidé špatně vrací, vyšla by mi částka tak 5000 korun... Ale co bych to pak byl za člověka bez morálky...

Někdo a nikdo...

Toto jsem zaregistroval, když jsem přišel do Prahy. Rozhodně se to netýká mne, ale když studujete na konzervatoři, na některých lidech poznáte, že to tak opravdu je... Vyrůstal jsem na malém městě s šesti tisíci obyvateli. Napsal bych vyrůstám, ale myslím, že už moc nerostu. A po téměř dvaceti letech jsem přišel na školu do Prahy a všimnul jsem si toho, co by mne předtím až tak moc netrápilo, i když by se to dalo logicky odvodit... K nám do školy totiž chodí tací lidé. Na ostatní konzervatoře chodí podobní a předpokládám, že tak to bude i u ostatních oborů, než je hudba, oborů, kde má člověk možnost projevit se nějak veřejně, či v určitých kruzích fungovat. Když totiž vyrůstáte na malém městě, věnujete se hudbě, poznáte spoustu místních muzikantů (i dobrých i špatných) a také několik z nich si pak o sobě myslí, jací jsou to vlastně borci a jak jsou strašně hustý... Jenže tenhle muzikant pak přijde do Prahy a kým je v Praze? Vůbec nikým... A přitom tam jde i s tím, že je vlastně strašně hustej, bez jakýkoliv pokory, skromnosti a tak, jenže v Praze a jiných velkoměstech, to je úplně jinej svět... Ale pak se zase vrátí domů a je opět obdivován, jak je skvělej, hustej, jakej je to borec. Jenže on není zas tak skvělej. V tom světě, kde se hudba měří z poloviny kvalitou a z poloviny schopností producenta, není nikým, jen malou tečkou mezi mnoho čarami...

Když se ti to nelíbí, ozvi se...

Po měsíci jsem se dostal zase k napsání nějakého příspěvku... I když se mi stále honí hlavou spousta ne moc příjemných věcí a starostí mám nad hlavu, zkusím napsat alespoň něco. Témata, která mne zaujala jsem si napsal do poznám, tak je postupně napíšu i sem do blogu.

Myslím, že jsem tu naposledy publikoval někdy před měsícem, to je dlouhá doba, během toho měsíce mne zaujal jeden velmi zajímavý postoj na jisté obecně velmi známé sociální síti. Je to tzv.: "Když se ti to nelíbí, ignoruj to..." S tím se přeci nedá souhlasit. Když se mi něco nelíbí, ozvu se, ne? Všichni si stěžují na to, že si důchodci stěžují, ale jen ať si stěžují, je to přeci jejich právo. Nedá se přeci přistupovat k věcem tak, že když se mi nelíbí, jen nad nima mávnu rukou, přejdu je a budu je ignorovat. Prostě se ozvu, začnu se bránit apod. Kdyby se lidi takhle chovali, těžko proběhnou revoluce, demonstrace a převraty. Kdyby k tomu takhle přistupovali černoši, nikdy nebudou mít volební právo. Kdyby k věcem takhle přistupovali signátaři Charty, těžko tu budeme mít svobodu. A nikdo mne nepřesvědčí o tom, že u nás svobodu nemáme. A kdyby k tomu takhle přistupovali v poslední době CHKO, asi už u nás na východě Čech a v okolí Berouna a Karlštejna vrtá jedna obecně čím dál známější americko-australská těžební firma...