Chce to čas...

Ve všem je to úplně stejné, řekl bych. Když píšu noty, nějakou skladbu, je to tam taky. Vždycky, když jsem něco začal psát, říkal jsem si: "Musím to napsat co nejdříve, abych to už slyšel, aby to už bylo." Chtěl jsem na všechno spěchat, chtěl jsem z celýho nápadu vyždímat co nejvíc. Samozřejmě teď myslím jen svoje vlastní nápady a skladby, nikoli aranže, který stačí odposlouchat a vymyslet pár vyhrávek. Z vlastní skladby jsem potřeboval vždycky vyždímat co nejvíc, dostat to ze sebe co nejrychleji, ale ono to není úplně vono, tlačit na to tak moc... Chce to čas, pořádně to promyslet, říct si: "Hej, co blbneš, vždyť to nemusí být hned, nech se inspirovat postupně." A ono to zatím docela vychází, prostě čekám, čekám, až mně napadne další část, napíšu jí, i kdyby se to týkalo jen třeba jednoho taktu, tak ať. Prostě to chce klid, vnímavost a ne spěch a pak i stres. Z toho nikdy není nic dobrého. Samozřejmě jsou skladatelé, který dostávali z jednoho nápadu co nejvíce a co nejrychleji (z těch slavných třeba kytarista Lightnin' Hopkins), u nás ve škole jsou taky tací, ale i když jsem se snažil hledat cestu tímhle směrem, postupem času jsem poznal, že to není směr pro mne. Akorát z toho vycházeli skladby, který nebyly podle mých představ. Někdy se samozřejmě zadařilo, pár mne jich zrovna teď napadá, ale myslím, že se vydám cestou trpělivosti, čekání a postupné inspirace, zatím je to daleko přínosnější.