Někdo a nikdo...

Toto jsem zaregistroval, když jsem přišel do Prahy. Rozhodně se to netýká mne, ale když studujete na konzervatoři, na některých lidech poznáte, že to tak opravdu je... Vyrůstal jsem na malém městě s šesti tisíci obyvateli. Napsal bych vyrůstám, ale myslím, že už moc nerostu. A po téměř dvaceti letech jsem přišel na školu do Prahy a všimnul jsem si toho, co by mne předtím až tak moc netrápilo, i když by se to dalo logicky odvodit... K nám do školy totiž chodí tací lidé. Na ostatní konzervatoře chodí podobní a předpokládám, že tak to bude i u ostatních oborů, než je hudba, oborů, kde má člověk možnost projevit se nějak veřejně, či v určitých kruzích fungovat. Když totiž vyrůstáte na malém městě, věnujete se hudbě, poznáte spoustu místních muzikantů (i dobrých i špatných) a také několik z nich si pak o sobě myslí, jací jsou to vlastně borci a jak jsou strašně hustý... Jenže tenhle muzikant pak přijde do Prahy a kým je v Praze? Vůbec nikým... A přitom tam jde i s tím, že je vlastně strašně hustej, bez jakýkoliv pokory, skromnosti a tak, jenže v Praze a jiných velkoměstech, to je úplně jinej svět... Ale pak se zase vrátí domů a je opět obdivován, jak je skvělej, hustej, jakej je to borec. Jenže on není zas tak skvělej. V tom světě, kde se hudba měří z poloviny kvalitou a z poloviny schopností producenta, není nikým, jen malou tečkou mezi mnoho čarami...