Jsem (ne)spokojený...

Tento příspěvek publikuji na základě své nedávné zkušenosti, která se stala krutou realitou... Lidé od pradávna hledají smysl života. Podle mne je to celkem jednoduchá záležitost. Jasně že má každý svůj smysl života v něčem jiném, ale myslím, že se můžeme shodnout na tom, že společné mají všechny smysly života jedno. Štěstí. Podle mne je smyslem života: "Býti šťastným." Protože pokud jsme šťastní úplně, už nic nepotřebujeme. Nehledáme už nic dalšího... Proto všichni šaolini hledají nirvanu, proto všichni křesťani hledají jakési smíření, proto všichni hledají tu pravou (resp. toho pravého), se kterou/ým budou šťastní. Protože smyslem života je být šťastní a hledat to, co nám štěstí přinese nebo i toho, či tu, kdo nám štěstí dodá. Ovšem, tohoto sice jde dosáhnout určitým způsobem, ale i když se cítíte šťastní, cítíte se naprosto spokojení s tím, co máte, měli byste mít chuť stále vylepšovat stávající. Ne hledat nové, ale vylepšovat stávající štěstí na ještě větší štěstí. A nikdy se veřejně nechlubit, že máte spokojený život. Já to nedávno udělal a od té doby šlo všechno od desíti k pěti. V tom, že jsem byl se svým životem natolik spokojený, že jsem to s klidným svědomím mohl prohlásit veřejně, jsem podvědomě pravděpodobně nalezl určitou jistotu, kterou jsem se neměl nechat ukolébat... Jasně že jsem měl spokojený a skvělý život, který se opět začíná na tu rovinu spokojenosti a štěstí vracet, jen mi k tomu chybí ještě jeden, ten nejdůležitější a největší schod. I tak jsem se poučil, že i když si připadám sebevíc šťastný, i když si připadám, že už jsem konečně svůj smysl života našel, i tak vím, že tohle štěstí můžu stále vylepšovat, aby bylo jen větší a větší...