Jen aby nám neutekla...

Jsou Vánoce, tak jsem přijel z Prahy domů. Domů znamená do malého městečka kousek od Náchoda. Inu, rozhodl jsem se jet dokoupit ještě poslední dárky do "metropole" Náchod, a jak všichni vědí, v Náchodě kdysi bývali lázně. V lázních obvykle bývají minerální prameny, takový také v Náchodě je. Jmenuje se Ida. Mamka mne tedy při té příležitosti poprosila, zdali bych nevzal pár lahví a nedojel pro Idu. Pár lahví znamenalo plná taška, takže asi 8 pet-flašek. No, říkal jsem si, že to je trochu více než pár, ale budiž. Dokoupím dárky a jedu pro Idu. Že tam parkovalo asi dvacet aut, budiž, blízko je hotel. Jenže to nebyly auta k Bonatu /hotel/, to byly auta pro Idu. Měl bych ještě možná připomenout, že před nevím jakým časem /tak dávno to však není/, umístili stáčecí trubky do altánu u cesty namísto dřívějšího umístění asi 5 metrů pod úrovní cesty u řeky, tudíž je pro všechny velmi pohodlné se k pramenu dostat. Inu, že jsem musel čekat asi patnáct minut, než jsem si mohl natočit vodu /trubek, z kterých můžete Idu stáčet je k dispozici asi 8/, to jsem přežil, přeci jen jsou Vánoce, nikam nespěchám. Ovšem to, co jsem viděl, mne opravdu rozesmálo. Když jsem stál ve frontě, připadlo mi těch mých 8 lahví jako zlomek. Dokonce jsem se cítil trapně, že jich mám tak málo. Kanystry o objemu 5 litrů? Žádná výjimka. Stáčení až po úplný okraj hrdla /způsobem, že když lahev otevřete, půlka se na vás vylije/? Naprostý standard /prostě kdo to tak nedělá, je blbec/. Jenže to není vše. Ono totiž nebylo žádnou výjimkou, že tam lidi vozili lahve v přepravkách. A ne každý v jedné, ale to přijel třeba týpek s vozíkem a na něm tři přepravky se zhruba 10-12 lahvemi, takže si sami dokážete spočítat, kolik litrů si bral. No, jak jsem se tak rozhlížel, v průměru odpovídal odnesený objem Idy asi tak 40-50 litrům na člověka. Občas to vypadalo, jako by s tou vodou jel zrovna někdo na trh. Ono je přeci jedno, že když pijete minerálku pořád /obzvláště minerálku stejného druhu/, není to moc dobrý pro organismus. Hlavně, že máte vodu zadarmo...

Když jste obklopeni...

Kdysi jsem na Facebooku napsal, že jsem spokojen se svým životem. Že mám spoustu skvělých přátel, úžasnou přítelkyni, dělám, co mne baví a jsem za to rád a nestěžoval jsem si, protože mi nic v životě nechybělo. Od té doby, co jsem to napsal nastalo jedno z mých nejhorších období v mém životě, které trvalo několik měsíců, stále se stupňovalo a opravdu to nebylo a nebylo lepší... A nejen u mne, ale u lidí, kteří byli kolem mne a se kterými jsem to sdílel... Ale jak to tak bývá, život má úžasný smysl pro funkci sinus a všechno ošklivé se zákonitě musí jednou obrátit. A to se taky stalo. Ovšem zařídil jsem si to trochu jinak. Abych už nikdy nebyl na sto procent spokojen, udělal jsem si ze života závod, kde mi opravdu stále něco chybí a stále musím vidět i ty nejmenší detaily, se kterými nemohu být spokojen. Život sám o sobě závodem není. Musíte si ho tak nastavit. Protože jak si to uděláte, tak to i máte. A proto jsem opravdu nesmírně nadšený ze všech svých přátel, které kolem sebe mám, kterým můžu věřit, kteří mohou věřit mně, které mám nade vše rád a které bych nevyměnil. Je neskutečně úžasné mít spoustu blízkých přátel. Protože když jste obklopeni úžasnými a skvělými lidmi, máte také krásný život. Opravdu teď doufám, že se zase vše nezvrtne. Je jen jedna nevýhoda, když máte hodně blízkých kamarádů a kamarádek. Že vám každým dnem všichni chybí...

Vaněk a NHL...

Výluka v NHL je velmi probíraným tématem sportovních článků. Pan Hamrlík se dokonce opřel do svých odborů, Neuvirth se k němu přidal. Inu, proč ne. Jedni stojí na jedné straně, druzí na druhé. Dříve jsem stál spíše za vedením ligy, teď vážně nevím, na čí stranu se mám obrátit... Hoši si dokonce k jednáním pozvali borce ze smírčího úřadu, tak asi budu stát právě na straně prostředníků jako kompromis. Jednání se ale i tak budou protahovat... Je opravdu velmi děsivé, že liga s tak ohromnou tradicí se za poslední dvě dekády zažila už tři stávky včetně té momentální... Ale vždy se rozběhla znovu, tak budeme doufat, že se opravdu znovu rozjede. Ovšem nikdo snad opravdu nepředpokládá, že by NHL znovu nezačla. Protože by bylo opravdu hodně smutné, že na kontinentu, kde vznikl nejkrásnější a nejrychlejší kolektivní sport na světě by skončila nejprestižnější hokejová soutěž světa kvůli prachům... Vážně by to bylo hodně smutné... Pravdou je, že jsem si už někdy v květnu říkal, že 21. prosince místo konce světa přijde konec NHL, což by byl pro spoustu hokejových fanoušků takový malý konec světa... Inu, uvidíme, jak si s tím páni odborníci poradí. NHLPA bude říkat toto, Garry bude říkat něco jiného. Naše liga na tom každopádně vydělává. Hráje tu Jarka, Pleky a další. Hráli tu Rask /který by se eventuálně mohl vrátit/, Simmonds a jiní. Prostě radost pohledět. Abych se však dostal k nadpisu tohoto článku, musím napsat, že nejvíc mne zatím pobavil pan Vaněk... Už jen kvůli jeho osobě bych si přál, aby Karlovy Vary hráli minimálně o úroveň níže... Pan Vaněk totiž pokládá Extraligu momentálně za neregulérní... Hmmm... Pro koho že se to vlastně ten hokej hraje? Pro nás, pro lidi? Samozřejmě... Pro zábavu? Samozřejmě... Pro prachy? U pana Vaňka nepochybně... Nebyl to právě pan Vaněk, kdo chtěl loni uzavřít Extraligu? Varům celkem dost reálně hrozil sestup... A kdy to řekl, že je ELH neregulérní? No, hned po tom, co mu nešel do branky chytat Vokoun... Zvláštní, že i tak mají jednoho kanadského obránce z NHL... Proč ho tedy brali? A jak je možné, že i když Litvínov nemá posily z NHL, hraje v horní polovině tabulky? Pane Vaňku, můžu vám říct jen jedno: Běžte už kuiva, do předěle...

Sbohem, Facebooku...

Asi před měsícem a pár dny jsem si deaktivoval profil na sociální síti Facebook. Mohu s čistým svědomím říci, že je to pro mne velká úleva. Udělal jsem to z mnoha důvodů, snad ani nemá cenu se o nich rozepisovat. Každopádně všechno to, co jsem stihl během několika týdnů září, to se mi vážně ještě nepodařilo. Jasně, můžou všichni navrhnout: "Nemusel jsi přeci na ten Facebook pořád chodit..." Jasně, že nemusel, proto jsem ho zrušil. Protože při dnešních rychlostech internetu si řeknete: "Jen to zchecknu, to je hned..." a ono to "hned" je docela dlouhá doba ve výsledku. Schválně si někdy spočítejte, kolik vám zabere času takovéhle chvilkové checkování Facebooku za týden. Možná budou někteří výslednou dobou zaskočeni. Já na Facebooku zpočátku trávil spoustu času. Pak jsem ho už měl otevřený jen tak, ani jsem na něj nekoukal, jen byl prostě v jedné záložce. A teď když ho nemám, je to paráda. Ono to chvilkové zkouknutí pak odvádí pozornost od důležitých věcí a od veškeré práce. A když toho děláte spoustu, že se za den nezastavíte, oceníte to. A že nejsem v kontaktu se všemi lidmi? No a? Předtím jsem taky nebyl... A že nevidím fotky, kdo kde kalil? No a? Pokecáme o tom, až se uvidíme. A že nevidím pozvánky na spoustu akcí? No a? Připadne mi, že o spoustě akcí vím naopak více teď, protože nespoléhám na to, že je všechno na Facebooku. A že bych ztratil kontakt s přáteli? Nesouhlasím. S kým se chci vidět a on/a se chce vidět se mnou, napíšu a domluvíme se jinak. Deaktivace profilu na Facebooku mně osobně velmi prospěla.

/Rozhodně tímto nikoho netlačím do skoncování s Facebookem, stejně by se nikdo nenechal./

Money, money, money...

Konečně jsem se po dlouhé době dostal k napsání dalšího příspěvku na Blog... Možná že časem se zase trochu změní témata, přeci jen tenhle rok se chci věnovat mnoha záležitostem... Každopádně od mého posledního příspěvku z 29. srpna se událo u nás a ve světě spousta věcí... Asi nikdo nepřehlédl metanolovou kauzu, která se ve výsledku dotkla drtivé většiny z obyvatel ČR. Zemřel pan Brzobohatý. V NHL nastala výluka /už třetí během posledních 18 let/. Krom úmrtí velkého herce jsou ve všem peníze. Samozřejmě nepochybuji, že nyní bude Blesk a Aha! a Rytmus hnoje rozebírat dědictví a pozůstalosti a miliardu kauz ohledně zesnulého pana Brzobohatého, takže ve výsledku i tady budou možná nakonec hrát roli peníze.

Z hlediska metanolových případů se však jedná o mnohem víc než jen o peníze... Někdo se snaží ušetřit na daních, surovinách a vydělat přitom spoustu prachů, ale za jakou cenu... Za cenu mnoha životů... Nesmyslně. Opravdu nechápu, jak někdo může klesnout tak hluboko a způsobit takové škody pro peníze... Metanol je ale dosti probírán v médiích a všichni na to určitě máte jasný názor, nemá tedy asi moc cenu to tolik rozebírat. Akorát by nám z toho bylo smutno...

Chtěl jsem se věnovat hlavně výluce v NHL. V téhle situaci jde o opravdu velké peníze. O miliony a miliardy dolarů... Já sám se musím přiznat, že stojím na straně majitelů klubů. Protože právě vedení ligy přišlo už s několika návrhy a právě jejich poslední návrh se blížil dělení 50 na 50. Ovšem odbory jsou pravděpodobně chamtivější, než jsem si myslel. Z jednání si odcházejí jen tak a nic kloudného nepřinesou... Lidi jako jsou odbory v NHL mám opravdu nejradši... Místo aby našli v dělení příjmů nějaký kompromis, snaží se pořád ukrojit si tu větší část... Proč? Proč musí být tak chamtiví? Lidi chtějí vidět hokej a odbory, kterým právě má záležet na pobavení diváků a hlavně sportovní aktivitě hráčů, na to kašlou... Vážně nerozumím tomu, čeho dosáhnou, když nedokáží ani předložit rozumný návrh smlouvy...

A hráči? Hokej jim bude chybět, ale to se dá řešit návratem do rodných lig, jak to i spousta hokejistů řeší. I když zde opět hrají roli peníze za pojistky hráčů, na které některé kluby /z Čech/ nemají. Ovšem i tak... A co američtí a kanadští hráči? Mají smůlu... Nemají pořádnou nejvyšší soutěž, kam by se mohli vrátit. A KHL? Pche, to je přeci Rusko, proč by tam jezdili hrát...

Hudba stejná, pohled jiný...

Když jsem byl malý kluk, poslouchal jsem Lunetic. Když jsem byl o něco větší, poslouchal jsem Linkin Park. Pak jsem prošel přes různé fáze syrové Nirvany, geniálního Jimiho Hendrixe a psychóz kapely Doors. Postupem času člověk přirozeně mění názor na hudbu. A když se jí věnujete aktivně, musíte jí sledovat a poslouchat. Dříve jsem si to nemyslel, ale asi to tak bude. Od orchestrální filmové hudby jsem objevil kouzlo pana Debussyho a postupně jsem si zamiloval vážnou hudbu. Samozřejmě ne veškerou. Jen určité období a jednoho velmi výjimečného skladatele, a to pana Bacha, kterého bych označil za "největšího jazzmana baroka" hlavně kvůli jeho nezaznamenaným improvizacím a geniálnímu propracování polyfonie.

Dnes se vážná hudba stále tvoří, ovšem zdá se mi, že za posledních zhruba sto let jde dolů a dolů. Pro mne představuje vrchol dlouhého příběhu vážné hudby období romantismu a impresionismu. Od té doby, zdá se mi, je hudba zbytečně složitá /do hudby vážné samozřejmě nepočítám hudbu filmovou a jinou populární hudbu orchestrální/ a až moc akademická. A hudbu vážnou mám rád více a více. Líbí se mi práce s těmi nejzákladnějšími harmonickými prvky a jednoduchostí, která se dá dělat stále a je pořád efektivní a můžeme v ní nalézat nové a nové možnosti.

Píšu...

Mám někdy pocit, že bych měl napsat povídku... Sakra, studuju žurnalistiku, měl bych psát každý den něco, ne? Ale momentálně /myšleno asi tak 4 měsíce a nechce to přestat/ mám hrozně labilní náladu a pět minut chci něco napsat a pak zas nic... Mám trochu v krvi, tak to možná někdy nebude dávat smysl, protože to budou prostě myšlenky... Ale na splín se pít nemá, jak říká moje nejbližší kamarádka. Jenže já musel... Někdy je toho na člověka tolik... I když je to třeba jen jedna skutečnost, jenže je zlá... Jemu připadne zlá... Jsou lidi, co zažili horší skutečnosti a taky to přežili... Jenže ona je momentálně zlá... A spoustě lidí pomáhá něco... A já bych nejradši psal... Hudbu, povídku, cokoliv... Jenže pak to zas najednou přejde, říkáte si: "Neztrácel bych tím jen čas?" A nakonec neuděláte skoro nic... Ale čas se vleče stejně pomalu... A nevíte... Opravdu jen myšlenky, co mne zrovna napadají... Potřebuju se nějak vypsat, uklidnit... Na to je taky blog... Na vypsání... Sdělení světu... Jen musíte přemýšlet tom, co můžete a co nesmíte napsat. Musíte přebírat... Hodně teček. :-D

Jsem ztracen... Mohl bych momentálně napsat o chlápkovi, co se upil k smrti... Nebo se opil a skočil pod vlak... Protože mu pukalo srdce... Ale ne, tím by jen na sebe upoutal spoustu pozornosti... Ale třeba by chtěl, možná na pět minut... A rozebral bych jeho profil, jeho přemýšlení, protože hlavně o tom by měly být Příběhy Nikomu /už bych to měl dodělat, když na tom tak nezáleží/... Spousta polo-myšlenek, které tu píšu budou dávat smysl každému jinak... A vzniknou teorie, těm se člověk neubrání, protože je zvědavý a rád zkoumá a přichází věcem na kloub... A někteří pochopí plně a někteří jen z většiny... Nedokážu si představit, jak by se s tím mohl vyrovnávat člověk, který nemá přátele... Naopak velmi rozumím tomu, kde se vzalo spousta alkoholismů a workoholismů a dalších...

A člověk by mohl psát donekonečna, protože ho trápí nekonečně mnoho věcí, i když všechny souvisí jen s jednou skutečností... A je to šílený...

Dneska dva příspěvky osobnějšího charakteru... Za to může pan Becher...

Až moc smutku na hromadě...

Jsou chvíle, kdy si připadnete sami... Všichni to tak mají... Někdo minutu, někdo dvě, někdo déle a někdo to má roky a roky... Je opravdu skvělé, když máte spoustu blízkých přátel, se kterými si můžete popovídat, můžete s nimi sdílet svoje starosti, trable, potíže a taky radosti, šavle a stavy beztíže, krásné chvíle, úspěchy. Je úžasné vědět, že na tomhle světě je někdo, kdo vás má rád, kdo se za vás postaví, kdo vám pomůže a řekne: Don't worry, be happy, man! Je to parádní a v těch nejtěžších chvílích by na to vlastně měli myslet úplně všichni...

Ovšem na druhou stranu je to těžké... V tu chvíli jste ohromnými sobci, řešíte jen sebe, pro vás je to vaše trápení přeci tím nejhorším na světě a nic, prostě vůbec nic s tím neuděláte... Člověk se celý život učí... A každý den je mi toho důkazem /ne, že bych toho mnoho zažil, je mi přeci jen necelých 23, i tak je mi toho každý den důkazem/... Jsme lidé, máme právo na rozhodnutí... A pro mne byla vždy ta rozhodnutí ovlivněna silou vůle... Ještě stále jsou... Ovšem postupem času si člověk nějak uvědomuje, že jsou opravdu strašně silné věci mezi nebem a zemí... Láska a smrt... Podle mne dva nejsilnější stimuly lidské mysli... Zasáhne vás láska? Jistě... A bránit se tomu dá velmi těžko... Samozřejmě, kdo by se jí chtěl bránit? A smrt? Zasáhne podobně hluboko, možná v daný moment hlouběji... Jenže nečekané smrti někoho blízkého se nedá ubránit... Musíte věřit, že čas rány otupí, musíte přemýšlet hodně dopředu v obou případech... V tu chvíli pro vás přeci musí být důležité to, co bude, ne to, co je... Hledíte dopředu, přemýšlíte, i když vám v tu chvíli připadne nemožné obě věci překonat /obzvláště, když ta první jmenovaná skončí velmi špatně/, připadne vám, že se vám zničil veškerý svět... A dokonce vás napadnou myšlenky na tu druhou, jenže pak si řeknete: Hey, man... What's up? A popřemýšlíte... Byl by to sobecký, sobecký zločin, protože byste způsobili bolest všem těm, kteří vám jsou vděční za vaši existenci a kteří za vámi stojí a dávají vám ještě jednu šanci. A vy byste se k nim zachovali bezohledně a vlastně byste tím absolutně nic nevyřešili...

Jsem bez pismene...

Mili lide, zrovna mi nefunguje na klavesnici klavesa mezi pismeny Z a R, davam si pauzu, nybrz by asi opravdu neslo psani souvislych prispevku, jimz by nekdo rozumnel... Prosim o schovivani... :-D

Hlavně kvůli lidem...

Po velmi dlouhé době jsem si byl zahrát s dechovkou, kde jsem hudebně vyrůstal. Bylo to supr, to rozhodně bylo. Do tý naší dechny se prostě nechodilo kvůli hraní, ale kvůli těm lidem a naštěstí (teda ne vzhledem k hudbě) to stále platí. Sice ještě nemám nijak ohromně bohaté zkušenosti z hudební oblasti, ale už jsem někde hrál a musím říct, že ať máte sebelepší noty, sebelepší pecky, úpravy, cokoli, nikdy by mne nebavilo hrát v kapele, kde nejsou dobří lidé. Platí to pravděpodobně ve všem, ovšem, jak už jsem někde psal, ne u každého, ale holt toto je úděl komentátora. Tenhle příspěvěk je vlastně vůbec jen takový konstatovaní zkušenosti a faktu a určitě bude blízké spoustě lidí. Muzika je o emocích, je to o tom prožitku. A když máte blbou partu, nemáte dobrej kolektiv, ze všech těch nejlepších fláků jsou naprosto nezáživný, neveselý a rutinní záležitosti (z pohledu interpreta samozeřejmě). Kdežto s dobrou partou vám ani tak nevadí to neladění, kiksy, chyby, prostě nic. Všemu se jen smějete, řehtáte a tlemíte a je to prostě sranda a všechno se hned zapomene. Je to prostě fajn. Najednou vás i ta polka baví hrát, i když tam máte je um-ca um-ca, či es-ta es-ta. A je hrozně super, že v tý naší počáteční dechovce se tahle tradice stále drží a pořád tam chodí skvělí lidé.

Je to muzika?...

Začnu podobně jako jsem začal minulý příspěvek, protože ten se vztahuje k tomu, co teď budu psát. V muzice se považuji za konzervativce. Je pravda, že s časem se vše trochu mění, ovšem v tomhle směru se měním opravdu minimálně. Zastávám názor (někomu samozřejmě může připadat omezený, ovšem to je úděl a riziko každého bloggera, který publikuje názor), že muzika je to, co hrají nástroje. Jakákoliv elektronika pro mne není muzikou. Stejně tak já, když si napíšu nějaký noty a přehraje mi to Sibelius, není to hudební skladba, jsou to prostě nějaký zvuky. Když vám to pak zahraje soubor, je to teprve nějaká hudební skladba. Díky elektronice, počítačům se stává hudebním skladatelem téměř každý, protože může psát a psát a myslet si, že vymýšlí jedno hudební dílo za druhým. Ale to pro mne není žádná hudba. Elektronika jsou nějaký zvuky, jenom zvuky bez charakteru, života... Hudební nástroje, to je to, co dělá muziku muzikou. Nástroj má duši, má historii, má život, má nenahraditelný tón a při živém vystoupením jeho prostřednictvím promlouvá muzikant k posluchači, díky tomuhle jedinečnému prostředku. Je to prostě ta správná muzika. Hraje to člověk zrovna v tu chvíli. A každá živá produkce s hudebními nástroji je úplně jiná, nikdy nikdo nezahraje úplně stejně. Protože pak by to byl stroj. A stroj nedělá muziku. I proto pro mne elektronika není muzika...

Ale to, o čem jsem chtěl psát, jsem stejně nezmínil... Tak ve zkratce (spoustu věcí jsem napsal výše), teď jsem si poslechl konečně celý soundtrack z filmu Černá Labuť. Skladatel šikovnej, ale musím se přiznat, že jsem se nad sebou zamýšlel při poslechu tohohle alba. Nemám rád všechny ty šílenosti, který elektronická hudba může produkovat a když jsem slyšel ten soundtrack, někdy je i sama orchestrální hudba dost šílená (samozřejmě nepočítám moderní vážnou hudbu, či expresionisty a jinou klasiku moderního ražení, filmovou hudbu řadím spíš mezi populární hudbu). Ale pořád je to alespoň muzika, protože na živáku to bude úplně něco jinýho. Má to duši, historii, myšlenku a hlavně život a díky němu tu krásnou hudební proměnlivost v čase.

Hudba a vaření...

V otázce muziky jsem velmi konzervativním jedincem, jak jsem již někde tady psal. A vůbec se za to nestydím. Naopak jsem rád, že v tom mám jasno a vím, co od muziky chci. Těžko bych jí pak mohl dělat. V období zkouškovém se těžko nachází čas na psaní blogu, zvlášť když jsem si našel další zábavu v podobě vaření. Ovšem vaření na rozdíl od blogu člověk k životu potřebuje a v životě využije. Navíc má radost z úspěšně vykonaného díla. Stejně jako v hudbě. Hudba a vaření téměř jedno jsou. Když jste v tom zběhlý, děláte to pěkně od oka a výsledek je bezvadný, ovšem nikdy se nezavděčíte všem. Navíc je to oboje vášeň, pocity. Můžete vařit podle receptu, stejně jako psát hudbu podle teorie. Oboje je kvalita, je to dobrý a konzument si nevšimne, že tomu něco chybí, ale když to děláte s citem, zapáleně, rozvášněně, hned je ten výsledek lepší, to je vlastně asi všude. A konzument si řekne: "Sakra, to má teda koule." To si asi neřekne o jídle, ale něco v tom smyslu si pomyslí při vydávání zvuků značících slast a pochutnání. Vaření je zábava, stejně jako muzika. Je hezký, že v tom jdou najít takový pěkný souvislosti. Ovšem narozdíl od tvorby muziky nad vařením strávíte často méně času, což může být značnou výhodou. Tedy chtěl jsem napsat něco úplně jinýho, ale koukám, že tohle má už zhruba délku příspěvku, takže si to "něco jinýho" nechám do dalšího příspěvku.

Věčný mobil...

Dnes jsem se dočetl o mobilu, který vydrží až patnáct let. Zajímavá věc. Sice nemá displej, ale vydrží. Výrobce cílí prodej prý hlavně na účastníky expedic a adrenalinových sportů. Dobrá, expedic chápu, přeci jenom to jsou dlouhý výletíky, ale adrenalinových sportů? Ty většinou hraničí s nebezpečím, ne? Podle toho, jak mobil vypadá, neřekl bych, že vydrží patnáct let nárazů o skály, vodu či přežije pád přinejmenším z několika set metrů. Ale budiž, ať si výrobce prodává. Spíše mne rozesmálo, že nemá displej. Vlastně to, co obyčejně uživatel od mobilního telefonu očekává, že? No, jasně, ať ho nemá, ale asi si dotyčný musí buď všechny čísla pamatovat, nebo s sebou nosit záznamník se všemi čísly, což je velmi velmi... Navíc by mne zajímalo, jestli, když už teda má být funkční s jednou baterkou až patnáct let, vydrží těch patnáct let provozu, když se ta dnešní elektronika vodělá za čtyři roky...

Zprávu najdete zde

Podfukáři s podfukem...

Jeden z mých oblíbených seriálů je britský Hustle. Seriál o podfukářích, podfucích a podvodech. Zajímavý nápad, občas si člověk vážně říká, že by to snad i šlo, občas jsou případy a nápady Michaela Stonea hodně závislé na štěstí a z hlediska skutečnosti dost přitažené za vlasy, ale budiž. I tak mám ten seriál rád, je vtipný, nápaditý a je od BBC, což by se dalo považovat za záruku kvality. Vzhledem k tomu, že i letos jedu do Anglie, ovšem ne jako loni letecky kvůli mé téměř panické hrůze z letadel, nýbrž autobusem žluté firmy, budu přestupovat v Londýně na vlak směr západ (vzhledem k velmi nízké ceně rezervací snad i vyzkouším první třídu). Říkal jsem si tedy, že se zajdu podívat, jestli vůbec je v Londýně Eddie's Bar ze seriálu. Udělal jsem si tedy malý průzkum a seriál Hustle opravdu dostál svému jménu. Eddieho bar totiž nejenže neexistuje (což se dalo předpokládat, i tak jsem jako fanda doufal alespoň v bar, který jen předělali kvůli seriálu), ale hlavně vůbec není v Londýně. Je totiž v Birminghamu. Když jsem zkoumal a hledal dalších pár informací, dozvěděl jsem se, že drtivá většina scén (ne-li všechny) natočených s herci v posledních třech sériích (z osmi) byla natočena (ač se to zdá jakkoli nemožné) v Birminghamu, nikoli v Londýně, kde se děj všech dílů Hustle odehrává. Takže opravdu i z tohoto hlediska se jim podfuk pěkně povedl, protože díky spoustě prostřihů a náhledů na Londýn a perfektní práci kameramana a trikařů absolutně nepřemýšlíte o tom, že by se Hustle mohl natáčet někde jinde.

Rádio taky umí...

Dnes bych rád přidal píseň, která mne už před několika dny (možná spíše týdny) zaujala při poslechu autorádia. Dlouho jsem jí nechával prostě plynout, znít a nechat být, ale nakonec mi to nedalo a před časem jsem si jí musel najít. Prohledal jsem pár rádiových hitparád a zkontroloval na YouTube. Zdařilo se... Objevil jsem umělce Gotye (snad se nepletu) a nakonec si poslechl i jeho album s touto písní. Pro mne to album stojí za houby... On je to celkem multiinstrumentalista, album mi přišlo hodně kombinovaný, hlavně stylově. Ale to je jeho věc, když se mu to líbí. Kromě téhle písně se mi ta deska moc nelíbila. Je mi opravdu hodně sympatický změny barvy hlasu (i když to obyčejně nemusím, v tomhle případě se opravdu osvědčila proměna sloka/refrén). Hodně příjemné je, že si nahrál i mnohohlasy (snad to není nijak digitálně, na to odborník nejsem, ale věřím, že se to určitě ve studiu dá). A velmi sympatický a hlavně celkem zajímavý a opravdu trefný je text. Pěkná záležitost. Nevím, kolik je to let, co se mi naposledy zalíbila píseň z rádia.

Změna svým způsobem...

Staré pravidlo tvrdí: "Gentleman se ve společnosti o politice nebaví..." Pro tentokrát jsem se však musel pozastavit nad zvláštní rošádou. Letošní rok je celkem volební, jak už jsem psal, rok 2012 má být rokem různých velkých změn, což se zatím celkem intenzivně děje (bohužel i bohudík). Ale jedna obrovská země si dělá změny tak nějak po svém... U nás v republice je spousta lidí, kteří nadávají na politiku, vládu a její činitele. Ale nikde to není jinak. Ve Francii si začnou pořádně stěžovat bohatí, protože jim pekelně zvednou daně, tak se odstěhujou do Belgie. Inu, proč ne, domluví se tam a o ty vysoký daně přijdou... V Řecku nám vítězí strany, které Bruselu nepadli moc do oka a nechtějí nám nijak moc podpořit škrty... Ale v Rusku... V Rusku se mění jen posty... Dnes jsem si v Metru přečetl, že v Ruské federaci se stala zcela očekávaná věc. Po nedávném zvolení pana Putina prezidentem se už jen čekalo, kdy se pan Medveděv stane premiérem... A ono to fakt přišlo... Takže v Rusku si význam slova změna vyložili tak nějak po svém... Proběhla tam pěkná rošáda mezi dvěma pány a je hotovo... No, aspoň o důvod víc si na politiku postěžovat...

A je to tu...

Dnes nám již začalo Mistrovství světa v ledním hokeji, poprvé v historii pořádané dvěma zeměmi zároveň. Ona je to letos vůbec revoluce, jinej systém skupin (což mne těší, protože ve skupinách máme o zápas více), dvě země, u nás v Extralize změna vedení, barážového systému. Jak už se někde psalo, rok 2012 nebude koncem světa, ale rokem změn. Což nepochybně bude pravdou ve všech smyslech, ať už pozitivních, tak i negativních, bohužel... Každopádně, je to také rok sportu, protože dejme tomu, že Mistrovství světa v hokeji dnes započalo jeden ze tří vrcholů letošních sportovních sezon. Ještě nás čeká Euro v Polsku a samozřejmě jedinečný sportovní svátek Letní olympijské hry v Londýně, kam pojede snad rekordní počet českých sportovců, což mne nemálo těší. Ale vraťme se k aktuální situaci. Na Mistrovství světa v hokeji se nám nedává moc šancí. Já nepochybuji o tom, že budeme bojovat o medaile. Jakožto Čech samozřejmě doufám, že o to bude o ty nejcennější, ale když na to koukám objektivně, spíše bych to viděl o nějaké medaile, o kterých však nepochybuji. (klep, klep, klep) Hodně se mluví o gólmanech, protože není Vokoun, Pavelec, ani Neuvirth. Ale loni se taky mluvilo o Pavelcovi, jestli je schopný to ustát, předloni se mluvilo o tom, že máme špatný tým a pokaždý jsme dovezli placku. Myslím, že Štěpánek má z KHL dostatek zkušeností, aby nás podržel proti mezinárodním hráčům obrovských kvalit a Kovář ukázal formu proti Rusku, kterou, doufejme, si odnese do Mistrovství (i když v sezoně to ke konci taky nebylo úplně pravý ořechový). Sázkový kanceláře nám nevěří, o brankářích se mluví, co podle mne však máme opravdu silný je útok. Tam snad není jediný prázdný místo (sice nemám rád Vondrku, ale musím uznat, že od loňska se hodně zlepšil), a když jsem si dnes přečetl, že na přesilovky bude nastupovat Hemský, Krejčí, Michálek a na jednom obranném postu Plekanec, tak to mi připadne jako hodně silný složení. Jen aby makali typicky česky, tedy pro tým, a ne typicky rusky, tedy pro sebe... Já osobně věřím minimálně v semifinále a potom alespoň v ten bronz, to hodně záleží na tom, jak se poperem s cestou ze Švédska do Finska a následných soupeřích, které chytneme, ale Hadamczik už snad i prolomil prokletí proti Švédům, kterým se mimořádně nedařilo v přípravě, takže doufejme, že to všechno dobře dopadne. Můj tip: Určitě semifinále, při prohře určitě bronz, při výhře se neodvažuji tipovat, neboť by tam byl hodně silný subjektivní pocit. :-)

Jsme tam, tak to zavřem...

Milý pan Veverka jako šéf chomutovského hokejového celku se ukázal jako opravdový blbec, s prominutím... V prosinci minulého roku prohlásil, že je jednoznačně proti uzavření Extraligy (nejvyšší hokejová soutěž v České republice) a samozřejmě s tím souhlasil i pan šéf z Ústí nad Labem. Jistě, proč by taky měli stát za uzavřením, když hráli První ligu (druhá nejvyšší soutěž) a po několika letech neúspěšného dobývání nejvyšší soutěže stále nemají ve stávajícím systému jistotu postupu. Jenže co se nestalo. Před pár dny přešel Chomutov přes stálici extraligové baráže Mladou Boleslav a postoupil tak definitivně do Extraligy. A pan Veverka se najednou směje a říká, že nebude dělat velkohubá prohlášení ohledně toho, zda se postaví, či nepostaví za uzavření Extraligy. Tedy, pane Veverko, občas se zamyslete, co vlastně chcete, jak to cítíte a na které straně jste, protože tohle není dobrý. Zvlášť když svaz chce udělat širší baráž, která už je snad téměř jistá, kde budou hrát dva kluby z nejvyšší soutěže a dva kluby z nižší... Samozřejmě první rok bude těžký a je dost pravděpodobný, že v barážové skupině Chomutov skončí, že? Tak proč najednou nechtít uzavřít Extraligu, aby si tam pěkně mohli vyhřejvat ty svoje zpocený manažerský zadky...

Život bývá i seriálem...

Tedy, trochu nám změnili uživatelské prostředí Bloggeru... Malinko mne to vyvedlo z míry, protože vždy když jsem psal příspěvky předtím, bylo okno na vložení jednoho příspěvku menší a já alespoň věděl, kolik jsem toho napsal, protože každý příspěvek se vešel zhruba do toho okna. Teď je to asi milionkrát větší, tak si musím zvyknout a najít si nový limity. Každopádně, koukám, že už je to asi týden od posledního příspěvku a poslední dobou se setkávám s takovými situacemi ve svém okolí, které mi připadají jako vystřižené ze seriálu. Všichni si říkáme: "Žijeme v reálném světě, musíme tu televizi brát s nadsázkou..." Jasně, musíme, jenže někdy si člověk nevybere, kouká kolem sebe a ono se toho děje tolik a ještě víc. Život vám ubíhá, můžete si říkat, že máte všechno naplánovaný, že to máte všechno promyšlený, jenže kolem vás je tolik proměnných... A některé situace mi často připadají jako vystřižené z nějakého sitcomu. Přeci jenom, ti tvůrci musí brát někde inspiraci a co je inspirativnějšího než sám život? V životě je pořád kde brát, v životě se vám pořád něco děje, pořád se vyskytují nové a nové situace a ty jsou (v drtivé většině zjednodušeně) pěkně vykresleny v seriálu. Možná si můžeme říkat, že to, co je v reálném světě, těžko v seriálu najdeme, ovšem občas mi připadá, že to, co už jsem jednou v seriálu viděl, se opravdu kolem mne děje. Člověk si říká: "To se nemůže stát, to je jen v televizi", jenže ono se to děje. A v tu chvíli si člověk uvědomí, že se mu v životě může stát opravdu cokoli, a i když si nepřipouští budoucnost, spousta lidí se dnes snaží žít především z dneška, což samozřejmě nikomu nemám za zlé, neuvědomují si, kolik času ještě mají před sebou, kolik věcí se může ještě stát, kolik shod okolností může nastat. Člověk jen pozoruje, jak v dětství byl plný snů, vtipkoval s kamarády o Nobelových cenách, jezdil na chaty, bavil se a pak pozoruje ty kamarády z dětství a vidí, co se ve skutečnosti děje, vidí, jak mu připadne neskutečné, že někdo z jeho kdysi kamarádů může skončit třeba ve vězení, či skončit kdovíjak. Je to smutný, s jakými osudy se člověk ve svém okolí setká. Pak jen přemýšlí, že se opravdu některé televizní epizody přihodily i v tom reálném životě, "ve kterém se to nemohlo stát..."

Lidovost nepopřeš...

Včera jsem si pustil počítačovou hru Civilization IV, kde hned v hlavním menu mne osloviloa naprosto pohltilo hlavní téma. Využil jsem tedy služeb Youtube a vyhledal si, od koho je to. Našel jsem ¨tím skladatele Christophera Tina. Pro mne úplně nové jméno, ale podle biografie už vyhrál dvě ceny Grammy za album Calling All Dawns, z které pochází právě úvodní skladba z Civilizace a která je pravděpodobně jeho nejznámější skladbou. Abych se k jeho hudbě trochu dostal... Jeho skladby jsou neskutečně silné, pravdou je, že jsou podobné, což bývá u asijských autorů zvykem, zdá se mi, ovšem v jeho skladbách je něco, co mu dává velmi zvláštní punc. Jeho skladby nejenže jsou silné, ale jsou nepochybně ovlivněné kombinací mnoha lidových kultur. Samozřejmě nepopře svoje asijské kořeny, jenže tomuhle východnímu umění přidává základy afrického domorodého umění, které hudbu cítí úplně jinak než evropské (čímž bychom se však dostali úplně jinam), ovšem on se snaží prokombinovat co možná nejvíce vlivů, tedy nejen lidovost africkou a asijskou, ale i evropskou klasickou, díky čemuž do skladeb sborového charakteru přidává neskutečným způsobem jednak perkusivní nástroje, ale hlavně symfonický orchestr, ovšem nejen na doprovodné bázi, ale s jednoduchými motivickými prvky. Z harmonického hlediska to není nic mimořádného, to ne, ale tím se sama lidovost vyznačuje, i tak se snaží harmonicky zasahovat trochu více, než by se předpokládalo a jeho písně i z tohoto pohledu nabízejí řadu zajímavých inovací z jeho strany. Hlavní síla je samozřejmě v mohutnosti a dynamice skladeb, ovšem i v celkem novém stylu tzv. World music. Ovšem právě díky své práci dává tomuhle stylu postupně získavajícímu na popularitě zase trochu jiný náboj.
I přes svou konzervativní povahu v hudbě mám rád originalitu a nové nápady, které mají hlavu a patu, dává smysl a je k něčemu dobrá a Christopher Tin si mne určitě získal.

Hokej a škola...

Dnes jsem se dočetl o perfektní připravenosti amerických hokejistů do osmnácti let po všech stránkách. Těžko s tím nesouhlasit, když na letošním šampionátu zatím nedostali gól (odehráli zatím tři zápasy). A Češi jim vůbec nestačili. Údajně mají svůj program vyhrazený speciálně pro reprezentaci. Jistě, to je bezvadný, ty kluci se znají, jsou sehraní, prostě jim to jde. U nás se svaz snaží vytvořit klubové akademie, což je minimálně stejně dobrý. Těžko by se u nás mohla vytvořit ještě speciální škola pro reprezentaci, to by asi taky něco stálo. Líbí se mi nápad akademií, je vidět, že se poslední dobou hodně řeší výchova mladých sportovců. Nám ty školy pomůžou k případnému udržení mladších hráčů v Extralize a jejich pozdějšímu daleko lepšímu prosazení se v NHL. Teď tu fungujou leda tak agenti, kteří mladý hráče ukecávaj a vykreslujou jim super obrázky o tom, jak se v NHL prosaděj, ale přitom myslej jen na svoje zisky a je jim jedno, že se tam tolik hráčů nikdy do NHL nedostane... Takže pevně věřím, že hokejové akademie, které u nás budou fungovat na klubové úrovni, budou stejným přínosem pro český klubový hokej, reprezentační hokej a taky pro lepší a rozsáhlejší působení českých hráčů v zahraničních soutěžích.

Kuba je Kuba...

V úterý na hodině jazzového klavíru mi pan Beneš pustil v rámci poslechu Michela Camilo. Myslím, že je to Kubánec, vím, že je to klavírista a skladatel, který mne v rámci latinsko-americké hudby hodně okouzlil. Docela mne mrzí kvalita nahrávky, kterou zde přiložím, i tak je to hudba úžasná. Možná by se hodilo méně unisona, ovšem i tak je to hodně pěkně napsané, zvlášť ty fráze v Bandu. Prostě krása. Moc se mi líbí, že dokáže kombinovat latin s bluesem, to je hodně zajímavý nápad. Navíc ten bubeník má v dosti skladbách trochu rockový styl bubnování, což tomu dodává opravdu jedinečný podklad. Opravdu odvážné kombinace, které ale rozhodně neubírají na výsledném dojmu. :-)

A budem platit...

Tedy, o politice se nikdy moc bavit nechci. Hlavně proto, že gentleman se přeci o politice nebaví... Zvláštní, že Anglie je plná gentlemanů, ale vláda je jedno z hlavních témat na stěžování (hned za ní je počasí, u kterého se ani moc nedivím). Vláda teď schválila nové "utahování opasků". Jak říká náš pan profesor na Dějiny hudby: "Dnes slovo reforma v podstatě znamená:'Zdražíme'", což je samozřejmě hodně nadnesené. Abych se tedy dostal k jádru věci. Samozřejmě všichni dobře víme, že naše republika dluží, kde se dá (ostatně, kdo dnes nedluží, že?), a tak se rozhodli s tím něco dělat. Samozřejmě to odnesou všichni do jednoho. Máme toho plné noviny a já jako student bych se tedy měl věnovat především DPH a hlavně školnému. Docela legrační je, že ono se vlastně "školné" nezavádí, ono je to totiž "zápisné" na semestr. No, říkejte si tomu, jak chcete, pane Nečas. Každopádně já sám nejsem úplným odpůrcem zavedení školného (zápisného) na vysokých školách. Myslím, že u nás studuje kde kdo, zneužívá systému, studuje, studuje, neplatí a nepracuje. Pevně věřím, že takových lidí je menšina, ovšem takoví lidé existují. Doufám, že zavedení plateb bude vést k minimalizaci počtu těchto lidí. Toto mne však netrápí tolik. Jasně, že se studenti bouří, když budou muset chodit do školy a ještě za to platit, ale mám dojem, že se studiu říká "investice do života", která se rozhodně neztratí. Navíc je to služba, kterou vám stát nějak poskytuje. Myslím, že koncept školného se dá brát jako: "Stát se už o tebe nemůže starat, nemá z čeho, postarej se sám..." Z tohoto hlediska bych asi nebyl proti tomu. Ovšem idea plošného zavádění školného je určitě špatná... Věřím, že u nás v republice existuje mnoho oborů, které jsou nesmyslné a chodí na ně málo lidí, jenže určitě tu jsou obory, na které sice chodí málo lidí, ale můžou být k něčemu. Zavedením plošného školného se toho moc nevyřeší z hlediska oborů, které u nás v republice jsou potřeba, oborů, kde je málo vzdělaných lidí. Myslím, že daleko lepší a efektivnější by byl systém individuálního školného: "Kde je přetlak, bude se platit. Tam, kde potřebujeme lidi, protože jich je nedostatek, tam se platit nebude, či se bude platit minimálně." Nemyslím si, že bude efektivní zavedení školného s rozdílem pár set korun. Z tohoto hlediska jsem proti, ale jen proti systému, který všude čtu.

Možná se pletu, třeba to bude trochu propracovanější, ale pochybuji, protože si celkem zvykám na to, že u nás se sice udělá nějaký zákon, ale nedodělá se do konce, což je škoda, protože to přeci jde...

Vrchol sezony...

Tak nám začal vrchol sezony pro Extraligu, v noci ze zítřka na čtvrtek (SEČ) nám začne vrchol sezony NHL a v neděli začne vrchol sezony pro prvoligového šampiona. Abych pravdu řekl, kromě NHL jsou to trochu překvapující boje... Ve finále Extraligy Brno? Je neskutečný, jak tenhle tým teď jede. A hned v prvním zápase uhráli s Pardubicemi remízu, to je neskutečný, co může udělat tým, který se do finále dostal z předkola. Po 41 letech můžou zase vyhrát titul a vyrovnat Duklu Jihlava v počtu získaných trofejí (12), takže uvidíme, kterým směrem se bude tahle série vyvíjet. Co se týče baráže, většinu lidí asi nepřekvapilo, že je tam opět Mladá Boleslav, ale já se jich musím trochu zastat. Pravdou je, že podle těch posil, co přivedli v létě a během sezony (Balaštík, Výborný, Podkonický aj.)jsem čekal, že se tomu letos konečně vyhnou a strašně moc jsem to přál Varům, když pan Vaněk vymyslel uzavření Extraligy (ke kterýmu už opravdu naštěstí nedojde). Navíc zrovna Karlovy Vary se potýkají s dost velkými finančními problémy (taky zvláštní věc, když před nějakýma třema rokama vyhráli titul a teď už třetí sezonu neskončili výš než na desátým místě a dvakrát hráli playout), takže by se to dalo i trochu čekat, že se z toho budou špatně psychicky vzpamatovávat. Ještě větším paradoxem je, že zrovna Kumstát z Karlových Varů dal nejvíce gólů v základní části. No, téměř jasné bylo, že do baráže z první ligy půjde Chomutov nebo Ústí, ovšem víc lidí tipovalo Ústí po základní části, takže možná je trochu překvapením, že je Chomutov v sedmém vyrovnaném zápase přešel gólem v prodloužení.

Ti nejlepší...

Právě jsem shlédl žebříček údajně nejšikovnějších hráčů, co kdy hráli NHL. Jarda Jágr (jako jeden ze zhruba 24 hráčů světa, co vyhráli tři nejprestižnější hokejové turnaje - Stanley Cup, až devátej, no, budiž. Možná mi to chybělo trochu více hráčů historie, ovšem televize asi potřebovala atraktivní pořad. Mezi hráči, kteří mi tam chyběli, patří určitě Teemu Selänne, o kterém tam snad není ani zmínka, jestli jsem viděl dobře. Z evropských hráčů mi tam určitě chybí i Peter Forsberg, i když o něm je alespoň zmínka mezi těmi lepšími. Co mne potěšilo je první místo udělené Mariu Lemieuxovi (i když na první místo řadím jednoznačně Waynea Gretzkyho) a co mne velmi potěšilo, že jsou ocenění hráči, kteří opravdu něco dokázali a ne jen Ovechkin, Crosby, kteří jsou oceňováni teď.

Video (je rozděleno na dvě části na konci tohoto v pravém horním rohu naleznete odkaz na druhou část):

Hej, tudy ne...

Dnes jsem zase po nějaké době jel do školy. Cesta byla zajímavá, protože mám konečně ke čtení Brisingr, kterej se jeví opravdu hodně napínavě. A to jsem teprve na začátku. Inu, dojedu až na Dvorce a odtamtud hezky nahoru busem a co se nestalo. Pan řidič si nějak popletl trasu a místo doprava jel rovně... Holt, to se stává. Ještě, že na prvním sedadle seděl nějaký znalý pán starší 65 let, který mu připomenul, že jede blbě, tak se pan řidič velmi nervózně usmál, začal se na tý hlavní otáčet, čímž sice zbrzdil provoz, skoro narazil do dvou aut stojících, ale to bylo v tu chvíli jedno, museli jsme se vrátit. Třikrát se nám zaměstnanec PID sedící za volantem omluvil a bylo vystaráno. Pravda, že v tu chvíli jsem si vzpomněl na zkušenost s jiným řidičem autobusu. Zvláštní, že to ale bylo na stejné lince. Všichni to známe, autobus přijíždí na zastávku, cestující vstávají, chystají se ke dveřím už před zastavením. No, já jsem nechtěl porušit tradici, vstal jsem, když autobus vjížděl do zastávky. No a hodný pan řidič neskutečně prudce zabrzdil, v autobusu bylo pár stojících vzadu, takže jich i pár téměř spadlo, ale to panu řidičovi bylo úplně jedno, protože on prostě nevjede do tý zastávky, dokud si nesednu, co mám co vstávat před zastavením autobusu... Chvíli tedy stál zadkem do silnice, předkem do zastávky, než mi to velmi důrazně oznámil. Nezbývalo nic jiného než si sednout, ale jednoho pana cestující to dost popudilo, takže se při výstupu lidí strhla docela drsná slovní přestřelka mezi řidičem a davem, od které jsem raději odkráčel.

Den bláznů...

Dnes je prvního dubna, den zvaný Apríl, či také Den všech bláznů. Pamatuju si, že u nás na gymplu vždycky tento den dělali tzv. aprílové zvonění, že se zazvonilo uprostřed hodiny. A to bylo každý rok. Po čtyřech letech už si člověk říkal, že by se program trochu mohl změnit, po osmi letech už mu to připadalo opravdu ohrané. Ale budiž, primánci z toho museli bejt odvázaný. Nedávno jsem se dočetl v deníku Metro v Praze, že lidé, co jedí čokoládu, mají tendenci hubnout. To jsem si myslel, že už si Metro nějak začíná dělat blázny během týdne, potom jsem ale na Facebooku viděl odkaz na podobný titulek na serveru Novinky a hned další den mi spolubydlící říkala, že to fakt tak je, ale musí člověk jíst jen ty vysokoprocentní, tedy s vysokým obsahem kakaa. Co mne ale opravdu pobavilo byla páteční zpráva ve výše zmíněném deníku. V roce 1998 dne 1. dubna se totiž Burger King v Americe rozhodl udělat kampaň, že vyrábí hamburgery pro leváky. Vážně netuším, jak si je ty lidi představovali, ale neskutečný množství obyvatel se začalo dožadovat prezentovaných levorukých hamburgerů, naopak spousta praváků chtěla ty pravoruký. Inu, žert to je pěkný, ale firma si asi dost naběhla. Kdo ví, jestli nemuseli čelit několika žalobám...

Chce to čas...

Ve všem je to úplně stejné, řekl bych. Když píšu noty, nějakou skladbu, je to tam taky. Vždycky, když jsem něco začal psát, říkal jsem si: "Musím to napsat co nejdříve, abych to už slyšel, aby to už bylo." Chtěl jsem na všechno spěchat, chtěl jsem z celýho nápadu vyždímat co nejvíc. Samozřejmě teď myslím jen svoje vlastní nápady a skladby, nikoli aranže, který stačí odposlouchat a vymyslet pár vyhrávek. Z vlastní skladby jsem potřeboval vždycky vyždímat co nejvíc, dostat to ze sebe co nejrychleji, ale ono to není úplně vono, tlačit na to tak moc... Chce to čas, pořádně to promyslet, říct si: "Hej, co blbneš, vždyť to nemusí být hned, nech se inspirovat postupně." A ono to zatím docela vychází, prostě čekám, čekám, až mně napadne další část, napíšu jí, i kdyby se to týkalo jen třeba jednoho taktu, tak ať. Prostě to chce klid, vnímavost a ne spěch a pak i stres. Z toho nikdy není nic dobrého. Samozřejmě jsou skladatelé, který dostávali z jednoho nápadu co nejvíce a co nejrychleji (z těch slavných třeba kytarista Lightnin' Hopkins), u nás ve škole jsou taky tací, ale i když jsem se snažil hledat cestu tímhle směrem, postupem času jsem poznal, že to není směr pro mne. Akorát z toho vycházeli skladby, který nebyly podle mých představ. Někdy se samozřejmě zadařilo, pár mne jich zrovna teď napadá, ale myslím, že se vydám cestou trpělivosti, čekání a postupné inspirace, zatím je to daleko přínosnější.

Co mi to vlastně dalo...

Teď jeden trochu sentimentální... Co nám dá střední škola... Maturitu? Jo, tu hlavně, u nás se chce na všechno papír... Ale dá nám pěknou přípravu do života, ať už pokračujete studiem čehokoli. Teď se blíží čas maturit, všichni z toho mají strach, ale není se čeho bát, je to přeci jen formalita, po které vám dají papír. Co mi ale střední škola (gymnázium) dala víc, jsou přátelé a lidi, které mám rád. Střední škola mi dala (s odstupem času to tak můžu pojmenovat) radost a štěstí. Nejenže nás to gymnázium mělo připravit na vysokou a všechny ty studia a všechny tyhle formality a další ptákoviny, ale hlavně mě osobně vybavilo do mého dosavadního života okolím, prostředím, podporou. Samozřejmě mi občas uštědřilo pěkné rány, ale to k tomu patří, těch ještě přijde. Gymnázium mi dalo svobodu, kamarády, na gymplu jsem zjistil, co vlastně od života čekám a co chci. Paradoxně mi gympl studijně moc nepomohl (pravda, já o to ani nějak moc neusiloval), ale pomohl mi hodnotově a (jak už jsem psal), právě na gymplu jsem našel spoustu nejlepších kamarádů/ek, který už nehodlám měnit. Gympl mi dal život, dal mi tak trochu i smysl (tam jsem si samozřejmě musel trochu pomoci sám, že...) A dal mi hezký vzpomínky a hlavně mi dal ještě ....... :-) A dal mi toho víc, ale to by byl moc dlouhý příspěvek...

Tratíme a tratíme...

Nejsem žádný velký ekonom... Popravdě nejsem vůbec ekonom, tohle bude velmi laický (nejspíš i mylný, na někoho bude působit hloupě) pohled... Zdá se mi ale, že se všude píše o dluzích, o tom, jak se utrácí, o tom, jak se špatně hospodaří, o krizi... Zdá se mi, že spousta informací je zbytečně nafouknutá, zveličená... Třeba s těmi vejci. Nedávno jsem četl článek, že si za to můžou lidé sami. Já se nedivím. Jasně, objevili se články, zprávy o tom, že je nedostatek vajec, že se budou tím pádem zdražovat... A tak lidi začali kupovat ve velkém a ještě větším a co z toho bylo? No, logicky se vejce zdražila, protože po nich začala být obrovská poptávka... To je jasná věc. Dnes zase někde čtu, že stát utrácí miliardy, což se ovšem dá vyčíst už několik let... Vždyť není možný, že stát pořád utrácí... Kde se ty peníze pořád berou, aby je mohl utrácet? Navíc je hrozně moc států zadlužených... Lidi mají všechno na splátky, všichni někde dlužíme... A komu to teda všichni sakra dlužíme? Mluví se o krizi, ale všichni pořád chodí na večeře a obědy do hospod a když se podívám kolem sebe, nevidím moc šuntských auta... Jasně, mají to všechno na leasing nejspíš, ale můžou si ten leasing, či hypotéku dovolit. A navíc se tu objeví další fastfoody, ty stávající se chtějí rozšiřovat... No, neříkejte mi, že jsou na tom lidi tak špatně, když můžou utrácet za jídlo ve fastfoodech...

Proč se to studuje?...

Proč se studuje hudba? Nebo lépe... Proč se studuje skladba? Celkem pochopitelné je studium hry na nějaký nástroj, protože to má svůj systém, na nástroj se prostě nějak hraje, je na to technika, na každej nástroj se hraje jinak, ale proč se musí studovat skladba? Vždyť skladba sama o sobě je neskutečně osobní záležitost. Každý má potřebu vyjádřit se nějak jinak, každý (skladatel) má potřebu napsat skladbu podle svého. Jenže dnes se tenhle obor studuje a já poslední dobou často dumám nad tím, proč se vlastně studuje... Samozřejmě, že by se dalo argumentovat tím, že harmonie má nějaký zákonitosti atd., ale to je všechno klam... Harmonie má zákonitosti jen proto, že si lidé a teoretici především pojmenovali to, co už existovalo. Jedno ze základních pravidel harmonie (které je ale někdy záměrně opomíjeno) je, že "každé dva akordy spolu souvisí", tzn. každé dva akordy jdou na sebe navázat, každé dva akordy spolu budou ladit. A každá harmonická souvislost byla pojmenována až potom, co to někdo použil... Nejdřív byla harmonie a až potom byla teorie. Proč tedy studujeme skladbu? Dá se snad argumentovat instrumentací, sazbami? To každý vidí taky jinak, každý to cítí jinak. A nejlepší známkou toho, zdali je skladba dobrá či nikoli, není učitel, nýbrž publikum.

Je to jiná soutěž...

Sice je to otřepaná fráze, ale play-off asi opravdu je úplně jiná soutěž... Je jedno, jestli to celou sezonu valíte dopředu, jestli hrajete dobře přesilovky, oslabení, jestli umíte kombinovat, střílet góly a skvěle bránit. V play-off nerozhodouje, jestli jste skončili první, nebo poslední... Série Sparty s Kometou je toho jasným důkazem... Kometa Brno, rozjetá z předkola, kde jasně přehráli Kladno, prostě šli do čtvrtfinále pro vítězství, byli rychlejší, důraznější, přesnější a strašně moc chtěli vyhrát. Zato Sparta jako by se spokojila s prvním místem v základní části. Téměř vůbec jim nevycházeli rozehrávky, dostávali laciný góly, dávali málo gólů, kromě jednoho světlého zápasu. Na to, jak hráli výborně 52 zápasů před play-off, udělali klubový rekord v počtu získaných bodů, skončili jasně první, v play-off to bylo úplně jedno. Když doma vyhrajou jeden zápas na nájezdy a další dva prohrajou, je to pak těžký... Jestli se báli, to je jejich problém, ale celkově to byl dost ošklivý hokej, co předváděli... A navíc to projeli... Nojo, co se dá dělat...

Jsem (ne)spokojený...

Tento příspěvek publikuji na základě své nedávné zkušenosti, která se stala krutou realitou... Lidé od pradávna hledají smysl života. Podle mne je to celkem jednoduchá záležitost. Jasně že má každý svůj smysl života v něčem jiném, ale myslím, že se můžeme shodnout na tom, že společné mají všechny smysly života jedno. Štěstí. Podle mne je smyslem života: "Býti šťastným." Protože pokud jsme šťastní úplně, už nic nepotřebujeme. Nehledáme už nic dalšího... Proto všichni šaolini hledají nirvanu, proto všichni křesťani hledají jakési smíření, proto všichni hledají tu pravou (resp. toho pravého), se kterou/ým budou šťastní. Protože smyslem života je být šťastní a hledat to, co nám štěstí přinese nebo i toho, či tu, kdo nám štěstí dodá. Ovšem, tohoto sice jde dosáhnout určitým způsobem, ale i když se cítíte šťastní, cítíte se naprosto spokojení s tím, co máte, měli byste mít chuť stále vylepšovat stávající. Ne hledat nové, ale vylepšovat stávající štěstí na ještě větší štěstí. A nikdy se veřejně nechlubit, že máte spokojený život. Já to nedávno udělal a od té doby šlo všechno od desíti k pěti. V tom, že jsem byl se svým životem natolik spokojený, že jsem to s klidným svědomím mohl prohlásit veřejně, jsem podvědomě pravděpodobně nalezl určitou jistotu, kterou jsem se neměl nechat ukolébat... Jasně že jsem měl spokojený a skvělý život, který se opět začíná na tu rovinu spokojenosti a štěstí vracet, jen mi k tomu chybí ještě jeden, ten nejdůležitější a největší schod. I tak jsem se poučil, že i když si připadám sebevíc šťastný, i když si připadám, že už jsem konečně svůj smysl života našel, i tak vím, že tohle štěstí můžu stále vylepšovat, aby bylo jen větší a větší...

Na co blog? 2. část

Tak na co ještě může být blog kromě "slávy" a "spisovatelství"? Dnes je svět postavený na sdílení a spojování. Nepochybuji o tom, že jednou se dostaneme k světu Futuramy, kde celá Země je jedním státem. Blog, řekl bych, může být i o sdílení. Nemáte se kde vykecat? Založte si blog. Nemáte se komu svěřit? Založte si blog. Nemáte si s kým povídat? Založte si blog. Na blogu vám nikdo odporovat nebude, a když jo, tak co. Nemusí vás to přeci trápit, vždyť vás nevidí. Přesně, nevidí vás. A to je jádro celého internetu. Anonymita. Vy si můžete psát blog, psát si tam, co chcete, protože to prostě potřebujete někde nasdílet a nikdo vás přeci nemůže obvinit. Zvlášť když ho nebudete psát z domova. A má tohle sdílení vůbec smysl? Můžete si psát, co chcete, můžete si psát názory na všechno a kolik lidí si to přečte? Platí tady snad taková úměra, že čím originálnější blog, tím více lidí to bude číst? Vždyť přece všichni se staví za názor, že "každý je originál", i když jsme podle mého názoru všichni vlastně téměř stejní... Nevím, opravdu nevím, jestli to i v případě blogů takto platí, když to neplatí ve spoustě jiných oborů... Vždyť ani dnes nejznámější sociální síť nevznikla na originálním nápadu. Všechno, co tam najdete už přeci bylo... Tvůrce to jen spojil dohromady a stal se populárním.
Blog tedy může sloužit i třeba jen jako jakýsi "sdílecí nástroj vlastních názorů, který chtěj poslouchat buď všichni, anebo nikdo"...

Jupííí...

Nedávno jsem přemýšlel nad určitými gesty. Protože chodím koukat na HC Sparta, když můžu, a hrát hokej rekreačně, přemýšlel jsem jen nad dvěma podvědomými gesty... Rozhodně by se jich našlo i více, ale tyhle dvě mne zaujaly. Když má člověk radost (v mém případě z gólu), zvedne v podstatě vždycky ruce nahoru. Docela by mne zajímalo odkud tenhle zvyk pochází, jak na něj lidi přišli. Nebo aspoň co má vyjadřovat. Prostě jsem dal gól... Jasně mám radost, jsem šťastnej, něco jsem dokázal, ale proč mi ty ruce vystřelí nad hlavu? Tak jsem si to v hlavně převracel a celkem nic moc jsem nevymyslel, leda to, že tím, že jsem něco dokázal chci ukázat světu, že jsem táááááááááááááákhle velikej, tak prostě zvednu ruce... Nevím, no...

Ten druhý podvědomý posunek rukama je opakem. Když ten gól nedáte, těsně se netrefíte, prostě něco je špatně. Automaticky se člověk chytne za hlavu a tu hlavu skloní dolů... K tomuhle bych možné vysvětlení měl... Celkem bych to přirovnal nějakému zvyku, který se lidi naučili už dávno, ale všichni to dělaj, tak proč bych to nedělal taky, prostě to člověk odkouká... Podle mne je původ v tom, že když se něco nepovedlo, hned sportovec dostal pohlavek, nebo nějakou ránu zezadu do hlavy. Ono když se třeba nepovede proměnit střelu v gól fotbalistovi, klesne přitom ještě na zem. No, ale chytne se za hlavu a zaujme takový ten obrannou bezmocnou pozici... Tak řekl bych, že je to z toho. prostě za ty nególy byli sportovci trestaný, tak se od tý doby chytají za hlavy, protože vždycky podvědomě čekají nějakou ránu...

Sakra, toho zase je...

Už dlouho jsem o tom přemýšlel, setkávám se s tím poměrně často. Když jsem se po maturitě rozhodl studovat konzervatoř a vysokou školu zároveň, nikdy mne do té doby nenapadlo tohle srovnání. Ono vlastně, i když člověk tu střední (konzervatoř je samozřejmě střední škola) zároveň s vysokou nestuduje, narazí na to třeba při cestě busem či vlakem. Když jsem totiž vždycky o pololetí dostal materiály na naučení se Hudebních forem, připadlo mi to vážně legrační... Byly to materiály potřebné k pololetnímu zkoušení. Pan doktor Černíček po nás všech z ročníku žádal, naučit se vždy asi tak 3-4 strany A4 na to jedno pololetí... Fakt mrtě moc papírů... Když se pak člověk podívá, co se vlastně musí naučit na jeden předmět na vysoký škole... A potom když těch předmětů je milion... No, situaci dává korunu to pekelný stěžování si středoškoláků: "Tyvado, na zejtra máme umět ty tři strany na češtinu... To je děs..." a další podobné výroky mladíků a mladic v busu či u nás ve škole. Takže tak...

Tady máte nazpátek...

Tak toto se mi stalo už v lednu a předtím kdysi... Ale poslední zážitek mám z letošního ledna. Občas se mi prostě stává, že mi lidi vrací víc, než by měli (to se určitě někdy stalo každému), ale že jsem mohl během jednoho týdne přijít ke dvěma stovkám od dvou různých firem, to se mi ještě nestalo. Nejdřív jsem se chystal do Prahy a v autobuse mi vrátil o stovku víc v pondělí. V pátek si takhle člověk jde nacpat pupek do fastfoodu a co se nestane, zase mi vrací o stovku víc. Oba jsem upozornil, že mi vrátili nějak moc. Aspoň že mi poděkovali. Mému dědovi se jednou stalo, že donesl až domů jedné paní peněženku se zhruba dvěma tisíci korun a pravděpodobně všemi doklady, kterou našel na ulici, a ona mu ještě vynadala, co jí jako budí v osm ráno a díky nikde... Když mi takhle vraceli v jednom týdnu, hned jsem si vzpomenul na zážitek z jedné slovenské banky, kde mi paní chtěla vyměnit za tři tisíce českých korun, i když jsem jí dal jen tři sta... Tam bylo opravdu dlouhé rozhodování (bylo to soustředění s Meierdechnou, takže z jedné strany se ozývalo: "Je to na tobě", z druhé: "Já bych to šel vrátit" a ze dvou dalších: "Jdem chlastat!!!"), ale nakonec jsem to vrátil a od paní jsem si vysloužil velké díky a ještě hrníček se lžičkou, který mám doteď funkční a doma.

Kdybych to měl sečíst, kolik bych si vydělal jen na tom, že mi lidé špatně vrací, vyšla by mi částka tak 5000 korun... Ale co bych to pak byl za člověka bez morálky...

Někdo a nikdo...

Toto jsem zaregistroval, když jsem přišel do Prahy. Rozhodně se to netýká mne, ale když studujete na konzervatoři, na některých lidech poznáte, že to tak opravdu je... Vyrůstal jsem na malém městě s šesti tisíci obyvateli. Napsal bych vyrůstám, ale myslím, že už moc nerostu. A po téměř dvaceti letech jsem přišel na školu do Prahy a všimnul jsem si toho, co by mne předtím až tak moc netrápilo, i když by se to dalo logicky odvodit... K nám do školy totiž chodí tací lidé. Na ostatní konzervatoře chodí podobní a předpokládám, že tak to bude i u ostatních oborů, než je hudba, oborů, kde má člověk možnost projevit se nějak veřejně, či v určitých kruzích fungovat. Když totiž vyrůstáte na malém městě, věnujete se hudbě, poznáte spoustu místních muzikantů (i dobrých i špatných) a také několik z nich si pak o sobě myslí, jací jsou to vlastně borci a jak jsou strašně hustý... Jenže tenhle muzikant pak přijde do Prahy a kým je v Praze? Vůbec nikým... A přitom tam jde i s tím, že je vlastně strašně hustej, bez jakýkoliv pokory, skromnosti a tak, jenže v Praze a jiných velkoměstech, to je úplně jinej svět... Ale pak se zase vrátí domů a je opět obdivován, jak je skvělej, hustej, jakej je to borec. Jenže on není zas tak skvělej. V tom světě, kde se hudba měří z poloviny kvalitou a z poloviny schopností producenta, není nikým, jen malou tečkou mezi mnoho čarami...

Když se ti to nelíbí, ozvi se...

Po měsíci jsem se dostal zase k napsání nějakého příspěvku... I když se mi stále honí hlavou spousta ne moc příjemných věcí a starostí mám nad hlavu, zkusím napsat alespoň něco. Témata, která mne zaujala jsem si napsal do poznám, tak je postupně napíšu i sem do blogu.

Myslím, že jsem tu naposledy publikoval někdy před měsícem, to je dlouhá doba, během toho měsíce mne zaujal jeden velmi zajímavý postoj na jisté obecně velmi známé sociální síti. Je to tzv.: "Když se ti to nelíbí, ignoruj to..." S tím se přeci nedá souhlasit. Když se mi něco nelíbí, ozvu se, ne? Všichni si stěžují na to, že si důchodci stěžují, ale jen ať si stěžují, je to přeci jejich právo. Nedá se přeci přistupovat k věcem tak, že když se mi nelíbí, jen nad nima mávnu rukou, přejdu je a budu je ignorovat. Prostě se ozvu, začnu se bránit apod. Kdyby se lidi takhle chovali, těžko proběhnou revoluce, demonstrace a převraty. Kdyby k tomu takhle přistupovali černoši, nikdy nebudou mít volební právo. Kdyby k věcem takhle přistupovali signátaři Charty, těžko tu budeme mít svobodu. A nikdo mne nepřesvědčí o tom, že u nás svobodu nemáme. A kdyby k tomu takhle přistupovali v poslední době CHKO, asi už u nás na východě Čech a v okolí Berouna a Karlštejna vrtá jedna obecně čím dál známější americko-australská těžební firma...

Už to přijde...

Jestli toto všechno někdo čte a nezapomněl na tohle všechno, tak si teď dlouho nic nepočetl. To se brzo spraví... Já teď mám myšlenky trochu někde jinde. Adélka mi napsala něco ve smyslu, že jako běda mi, jestli mne to po chvíli přestane bavit. :-) nepřestalo, dokonce si píšu do mobilu všechny postřehy, co sem napíšu, když mne trnknou do nosu, ale mám hlavu v háji, myšlenky jinde, takže tuhle svoji zábavičku trochu opomíjím, tudíž prosím (především Adélku) o trpělivost. :-) Ještě asi týden...

A ono je to jinak...

Je zvláštní a celkem vlastně přirozené, že se naše představy a ideály liší od následné reality. Člověk prostě ztratí iluze o tom, kam nakonec přijde. Už jsem studoval (polovinu z nich ještě studuji) čtyři školy, když nepočítám školu základní a ani jedna nebyla taková, jakou jsem si ji představoval, nebo mi nedala, co jsem si představoval. Dobrá, gymnázium bylo takové (v jedné věci), jak mi ho stručně popsal kamarád jednou na fotbalovém tréninku (Říkal totiž: "Pojď tam, bude prdel", a ona opravdu byla, na gymplu bylo srandy habaděj), ale snad ve všem ostatním, co jsem si o něm myslel, jsem se pletl. A všechny ostatní (Ježkárna, Masarykova univerzita, VŠE) bohužel také nejsou takové, jak si je člověk, dejme tomu, vysní. Několik známých mi též tuto skutečnost potvrdilo. Můžete si přečíst spousty informací o oborech, které chcete studovat (když jsou k dispozici), můžete si prohlédnout tisíce stránek, prostě si to projít tak nějak teoreticky, ale pak do té školy přijdete a zjistíte, že to je stejně téměř všechno úplně jinak...

Jsem starej...

Koukám kolem sebe a ptám se sám sebe: 'Nejsem já starej?' Už jsem si celkem za tu dlouho dobu zvykl na to, že mi lidi říkají "Dobrý den" místo "Ahoj", ale poslední dobou se děje nějak moc "dospěláckejch" věcí... Spolužáci a kamarádi se vdávaj, ženěj, zasnubujou (nebo snouběj, nebo jak se to řekne, prostě mají zásnuby), čím dál víc přátel nebo známých z dětství už nestuduje, ale jen pracuje a odvádí daně na moje studia, prostě začínají žít zodpovědný život plný dospělosti a dospělý život plný zodpovědnosti... Tak si říkám, jestli nejsem divnej, že všechny ty dospělý věci taky sakra nedělám... Třeba dnes jsem přišel vyzvednout pro paní Lauru nějaký věci z jednoho internetového obchodu a on tam seděl u compu kluk, co se mnou jezdil na tábor a byl ve stejným oddílu. A tady jen pracoval, pracoval a pracoval na plný úvazek 8 hodin denně a mluvil velmi 'oficiálně', když se bavil po telefonu... Vážně zajímavý setkání... Kamarád, s kterým jsem vyrůstal dělá konstruktéra už dobu... A já si prostě studuju, studuju a studuju a dělám hudbu, mávám, věnuju se koníčkům... No, je to zvláštní...

Starci na ledu...

Tedy, musím říct, že mne neskutečně překvapuje, jak ti čeští hokejoví důchodci válí... Jarda Jágr ve čtyřiceti letech je jednou z hvězd Philadelphie v NHL, o čtyři roky mladší Patrik Eliáš táhne New Jersey a vede bodování Čechů v NHL. V Extralize jsou první dva nejproduktivnější hráči Nedvěd (40) a Ton (38). Plzeň má asi devět hokejistů základní sestavy starších 35 let a v tabulce jsou jen o bod druzí... Neskutečný... Nedvěd samozřejmě chce do reprezentace. A po tý zlomený čelisti si snaží vynahradit ztrátu bodů, ve čtyřech posledních zápasech vždycky bodoval (dvakrát jeden bod, dvakrát tři body)... Fakt nechápu, jak to ti naši borci dělaj... Ale když jsou dobrý, jsou dobrý. Když to vyjde, mohli bychom dát na Mistrovství světa v ledním hokeji letos snad i nejstarší tým světa a vyhrát titul... Ať to stojí za to... Kuci mne prostě dostávaj...

Fuj, tak to je hnus...

Toto se mi stalo už minulý týden, ale nedostal jsem se k tomu napsat to sem... To si takhle jím jogurt, byl dobrej čokoládovej, klasika. Teď si nevybavím, co to bylo za značku, ale nepochybně to byl jeden z těch levnějších, neboť jsem byl zrovna v Praze na bytě... Tak jím, jím a nakonec ho sním. Cha, to jste nečekali... Jenže mně to nestačí, tak si říkám: "Dám si ještě jeden." A teď přijde ta ošklivější část. Prosím ty, kteří mají určité iluze o jogurtech, ať přestanou číst, neboť tato zkušenost jim zboří celý svět... Otevřel jsem si další jogurt, s nadšením jsem si zapnul jeden díl Joeyho a zabořil jsem lžičku do té známé hmoty. Po pár polknutích mi však do krku sjelo i něco jiného... Nejdřív jsem se zarazil, poté se mi trochu zvedl žaludek a nakonec jsem zpozorněl... Jakmile jsem v puse objevil další pevnou část, která zrovna v tomhle jogurtu určitě neměla co dělat, vyndal jsem jí z pusy. Po důkladném prostudování předmětu velikosti náplně do "flusátka z propisky" (kdo neví, co to je, tak asi nechodil do školy) jsem stejně nezjistil, co to bylo. Tvar to mělo kulatý, vzhled jako vlhký chléb, ale pružný to bylo jako chrupavka... Fakt netuším, co mi to do toho jogurtu přichystali, ale i ten třetí, co jsem měl v lednici, jsem ihned vyhodil do koše s tímhle nedojedeným... Doufám, že už tyhle šušně v jídle nepotkám...

Fun & Relax...

Tedy, včera jsem jel na zkoušku, kterou jsem stejně nakonec neudělal... Ale i tak ta cesta stála za to. Jednou z příčin, proč jsem neudělal tu zkoušku byl autobus typu Fun & Relax společnosti Student Agency. Hodně luxusní bus. "Jen co jsem ho spatřil, poskočilo mi srdce radostí." Už jsem ten zázrak techniky párkrát viděl, ale nikdy jsem si nepomyslel, že ho využiju. Jeden z divů autobusové přepravy však nakonec zastavil u nástupiště číslo 1 na slavném nádraží Florenc. Když jsem do něj nastoupil, říkal jsem si: "Ty vole, musíš se učit..." To jsem taky zpočátku dělal, jenže při tom učení jsem si připadal jako Líza Simpsonová, která měla napsat vymyšlený test zajišťující peníze pro jejich školu. Mému soustředění nepomáhal zvuk autobusu, paprsky slunce, zatažené záclony, roztažené záclony a úplně nejvíc pár, který mluvil anglicko-česky... Tak jsem se na to vykašlal, stejně jsem věděl, že to neudělám a prozkoumal jsem ovládání obrazovky (která je pro každé sedadlo na opěradle před vámi). Tam je všechno... Seriály (Big Bang a ještě něco, chyběli mi tam Přátele), filmy, hry, rádio, akorát ta televize jim nějak nefachčila. A nejvíc se mi líbilo, že jediná věc, která mi v minulosti u Student Agency nevyhovovala (pískající a zjevně ty nejlevnější sluchátka na trhu), byla velmi slušně vylepšena. To byla nejlepší cesta busem, co jsem kdy zažil. Opravdu Fun. Slovíčku Relax tam chyběla asi jen jedna maličkost... Ty sedla by mohly udělat ve stylu masažních křesel, to by byl hodně velkej Relax...

Hlava v háji...

Není pravdou, že bych nekoukal kolem sebe, jen prostě začal leden... A s ním nám začlo co? No, krásné, milé zkouškové období... Člověk v tu chvíli zjistí, že ten půlrok byl nějakej krátkej, když si celou dobu říkal: "Ještě je čas, zkoušky jsou až v lednu"... Jenže, co si mám říkat teď, když už ten leden je? Hlau mám úplně jinde, budou zkoušky, koncerty, zkoušky, zkoušky, zkoušky a pak se uvidí, jestli si ještě budu moci říkat: "Ještě je čas, zkoušky jsou až v červnu"...